Jeho sláva byla tak veliká, že sám jednou prohlásil: „Má říše buď bohatá a vzkvétající, můj lid buď poslušný a šťastně žijící. Povedu svou říši nejen za svého života, ale i po něm."

Zlatý věk

Faraon Amenhotep III. byl skutečně králem prosperity. Egyptská říše zaznamenala za jeho vlády ve 14. století př. n. l. nebývalý rozkvět. Toto období se také nazývalo „Zlatým věkem". Pohádkově bohatá říše si podmanila část Sýrie, Numíbii, Libanon a další území. Vše se odehrávalo v míru a proto také v obrovské prosperitě. Velký panovník ovšem vyžadoval i velkého uznání. Snad proto se dodnes zachovaly dvě obrovské sochy, které představují Amenhotepa III. sedícího na trůnu. Jedna ze soch navíc promlouvala dlouho po panovníkově smrti.

Umění na vrcholu

Díky prosperitě a klidu, který za vlády faraona prožívala egyptská říše, mohlo docházet i k obrovskému pokroku v architektuře a umění. Bylo zbudováno nebo přestavěno mnoho chrámů. Nejznámější a nejkrásnější byl ovšem chrám v Luxoru, který je považován za vrcholné dílo tehdejší architektury a k němuž gigantická dvojice soch také původně patřila. Lidské tělo bylo v té době zobrazováno v detailech. Důraz se kladl na štíhlost a krásu těla. Amenhotep činil vše pro to, aby jeho vláda zůstala nesmrtelná a nesmazatelně se zapsala do historie. Nutno podotknout, že se mu to skutečně podařilo.

Sláva v obrech

Amenhotep III. se tedy zviditelnil nejen za svého života. Jeho sláva musela být zřejmá i po jeho smrti. Proti Luxoru, zádušnímu faraonovu chrámu, vyrostly tedy dvě obří sochy vytesané z jediného kusu křemence. Výzkumy ukázaly, že křemencové kvádry pocházejí z lomu v Džebel el-Ahmaru u Káhiry a přepravovány byly po vodě asi 700 kilometrů. Původně sochy měřily něco přes dvacet metrů, ovšem to bylo v době, kdy na každé z nich byla královská koruna. Ty se nedochovaly, proto jejich výška je nyní asi 17 metrů. Podstavec má 2,3 metru. Jen pro názornost, chodidla mají více než tři metry. Váha každé sochy je přes 700 tun.

Za vlády dalších panovníků byl chrám zcela rozebrán a kameny, z nichž byl postaven, použity na jiné stavby. Z monumentálního díla nebo také Domu přijetí Amona a místa jeho dokonalosti zbyly pouze sochy. Není také divu. Zdi chrámu byly postříbřeny a pozlaceny, místy vykládány drahými kameny.

Boží hlasy

Po zemětřesení roku 27 př. n. l. zjistili Řekové zvláštní věc. Severní socha, která byla poničena nejvíce, začala vyluzovat zvuky podobné cinkotu zvonků. Zvuk byl okamžitě připisován hlasu Memnona odtud také Memnonovy kolosy který tak každé ráno zdravil svou matku Éós, jež byla bohyní ranních červánků. Socha také byla ihned považována za orákulum, neboli místo, kam chodili lidé pro odpovědi bohů.

Řekové i Římané často vážili předlouhé cesty, aby zde dostali odpovědi na své otázky. Často tu pak trávili další hodiny dlouhého čekání, protože socha „hovořila" vždy jen za svítání. Dodnes se sice nepodařilo rozluštit, jak výklad vlastně probíhal, protože zvuk byl až na malé odchylky stále stejný…

Hadrián sem cestu ale vážil dokonce několikrát. Souhlasu se dočkal prý až tehdy, když socha začala „promlouvat" způsobem, který připomínal úder gongu. Na východní straně soch se navíc dochovalo bezpočet jmen a otázek. Na tuto stranu dopadaly první sluneční paprsky slunce. Některé teorie hovoří o tom, že když byl zvuk slabý a vysoký, znamenalo to varování, jasný a hlasitý zvuk zase požehnání. Jak tomu bylo ale ve skutečnosti, nevíme.

Nářek mrtvého

Císař Septim Sever nechal roku 200 n. l. sochu opravit. Tím její hlas nadobro umlkl. Pro všechny to bylo okamžitě znamení, že socha vlastně naříkala nad svým osudem. Zároveň to byla ale pro mnohé tragédie, protože bohové již neodpovídali. V každém případě se dodnes pátrá po tom, co mohlo způsobit podivné zvuky. Teorií je hned několik.

Za „hlasem" prý bylo teplo slunečních paprsků, které některé pukliny rozpínalo a proháněl se jimi vítr. Proto byl tón někdy vyšší a méně slyšitelný, jindy naopak.

Další verze hovoří o zásahu kněží, kteří sami určovali, jak má socha odpovídat. Mohlo se tak dít pomocí tenkého třtinového plátku, jenž byl v některé z puklin umístěn. Kněží zde fungovali jako prostředníci bohů, kteří dávali odpovědi přímo jim a ti je pak tímto způsobem předávali dál. Jiné teorie hovoří o prostém působení větru. Tóny se prý jednoduše měnily tak, jak vítr měnil směr.

Uspokojující odpovědi se asi nedočkáme a záhada mluvící sochy je prozatím nerozluštěna.

Záhada mluvící faraonovy sochy zůstává nezodpovězena.

Užitečné informace

Amenhotep III. byl významným panovníkem 18. dynastie. Vládl přibližně v letech 1390-1351 př. n. l. (údaj se u různých zdrojů liší, jasné je to, že Amenhotep III. vládl 39 let). Trůnním jménem se nazýval Nebmaatre, ale můžeme se setkat i s dalšími jmény.

Řečtí autoři ho později pojmenovali Amenófis, někdy i latinsky Amenophis. Patří mezi největší budovatele Nové říše.

Jeho otec byl faraon Thutmose IV. a matka vedlejší manželka Mute.

Amenhotep III. se choval jako opravdový bůh a faraon. Obklopil se neslýchaným přepychem, bohatstvím a věnoval se výhradně radovánkám byl snad ze všech králů nejmarnotratnější a nejrozmařilejší.

Manželky

Jeho hlavní královská manželka se jmenovala Teje. Teje byla prostého nekrálovského původu. Její bratr byl Aj, vrchní hodnostář u královského dvora a předposlední faraon 18. dynastie.

Amenhotep III. měl s Teje syna Amenhotepa IV., pozdějšího krále Achnatona, a čtyři dcery Satamun, Eset, Henuttanet a Nebtah. Satamun a Eset si vzal za své vedlejší manželky.

Kromě Teje měl obrovský harém a další manželky. Oženil se s dcerou babylónského krále a s dcerami mitannských králů. Několik dcer nevýznamných panovníků si vzal za oficiální souložnice.

Hrobka

Amenhotep III. neměl hrobku v Údolí králů, ale v nedalekém Západním údolí, které se nazývá „Údolí opic". Hrobku odkryl italský dobrodruh G. B. Belzoni ve 20. letech minulého století. Našel v ní pouze zbytky rozbitého sarkofágu.

Hrobka je poměrně velmi hluboká, má něco kolem deseti místností a dokonce i pilířovou síň. Zachovala se nádherná stropní dekorace s astronomickými náměty.

V roce 1875 byla vykradači objevena mumie krále Amenhotepa III. v tajné skrýši v Dér el-Bahrí, kde ji ukryli králové 21. dynastie spolu s dalšími mumiemi. O šest let později byla zachráněna G. Masperem pro Egyptské muzeum v Káhiře.

Kromě soch a reliéfů se dochovalo poměrně mnoho vyobrazení krále Amenhotepa III. Mnoho jich najdeme v Britském muzeu v Londýně, v Egyptském muzeu v Turíně a v Egyptském muzeu v Káhiře.

Více na: www.egyptologie.cz, www.eyelid.co.uk

Zpracovala Naďa Kučerová