Petro, můžete na úvod říct, jak jste se do Saúdské Arábie dostala? Co tomu předcházelo?
Po skončení školy jsem nejprve pracovala jako zdravotní sestřička na chirurgii v Rakovníku. Poté jsem sloužila ve Vojenské nemocnici v Praze a následně zakotvila jako sestra v jedné zubařské ordinaci. Tato práce ale nebyla úplně to, co jsem si představovala – takže potom moje rozhodnutí bylo jasné a to někam vycestovat. Roli v tom určitě sehrál i příklad mých spolužáků, protože jich hodně pracuje v zahraničí nebo cestují po světě. Když jsem se o tuto možnost začala zajímat, oslovila mě nabídka pražské agentury G5+. Tu jsem posléze sama zkontaktovala a nechala si od nich zprostředkovat práci právě v Saúdské Arábii. Zaujalo mě to jednak z důvodu, že se jedná o netradiční exotickou lokalitu a jednak kvůli příjemnému finančnímu ohodnocení.

Je z vašeho pohledu obtížné se na podobně zajímavou pracovní stáž dostat?
Nemyslím si, že by to bylo zase tak těžké. Je tam sice hodně věcí, které jsou lákavé – ale nechybí ani řada mínusů. Ten, kdo se k takové cestě odhodlá, musí počítat s tím, že bude opravdu daleko, že se bude potýkat s jazykovou bariérou a pro spoustu lidí hraje roli i dnešní situace kolem bombových útoků, kdy lidé bojují s pocity strachu. Takže zájemců nebývá zase tolik.

Jak dlouho budete v Saúdské Arábii pobývat? Přemýšlela jste o tom, že byste se tam přestěhovala natrvalo?
Nabídka práce je omezena pracovní smlouvou, kterou mám prozatím na rok. Ještě mě čeká složení testu, který musím absolvovat kvůli vystavení registrace do systému pro zdravotní sestry. Tato registrace se vystavuje na tři roky. Pokud bych uspěla, plánuju zůstat do doby jejího vypršení. Poté bych se chtěla vrátit do Čech. V Saúdské Arábii mi chybí spousta věcí – zejména rodina a přátelé. Chybí mi i společenský život, protože tam v podstatě žádný není.

Narazila jste na téma kulturního života. Jaké kulturní rozdíly nejvíce pociťujete vy osobně a jak na ně pohlížíte?
Samozřejmě že nejvíc vnímám rozdílné postavení žen, to je hodně znát. Asi největší omezení je, že ženy musí chodit zahalené kamkoli jdou. Nosí se zde abaia – černý plášť podobný županu. Místní ženy ho nosí s velkou pýchou, mně už to tak příjemné není. Saúdky si zahalují hlavu i obličej tak, že jim jsou vidět jenom oči, někdy ani ty ne. U nás cizinek to požadováno není. V nemocničním komplexu, kde jsem ubytovaná, abaiu nosit nemusíme. Měly bychom ale nosit volnější oblečení a dlouhé kalhoty.

Platí nějaká z těchto omezení v oblékání i v prostředí nemocnice?
V nemocnici nosíme kalhoty a halenu. Nesmíme mít šaty, rukávy by měly zakrývat lokty. Výstřihy jsou zakázány. Další omezení směrem k oblékání v práci nejsou.

Můžete nám ze svého pohledu porovnat české a saúdské zdravotnictví?
Saúdi získali velmi rychle bohatství, ale nezískali zkušenosti a vědomosti. Vše se kompenzuje penězi. V nemocnicích mají špičkové vybavení, nejlepší přístroje – ale často zaměstnanci neví, jak s nimi správně manipulovat. Proto tam občas vznikají nesrovnalosti způsobené nedostatečnou znalostí. U nás je to podle mě naopak – na úrovni vědomostí máme zdravotnictví špičkové, ale na druhou stranu nám chybí přístroje. Například když se u nás do nějaké nemocnice pořídí nové CT, je to velká událost a sláva. Tam je to naprosto běžná záležitost, nad kterou se nikdo nepozastaví.

Mohly by se české nemocnice v něčem inspirovat od těch saúdských?
České zdravotnictví by se mohlo v saúdském inspirovat zejména v ohledu na pacientovo soukromí. V tamních nemocnicích je kolem každé postele závěs, který se zatáhne a pacienti ani nevědí, kdo vedle nich leží. Při hygieně či lékařské vizitě se jeden na druhého nedívají a tak dále. Mělo by to ale být i naopak a saúdští lékaři by měli hledat inspiraci v Čechách. Občas mi totiž přijde, že je pro ně na prvním místě dokumentace a práce s počítačem a pak teprve pacient.

Jak vypadá vaše běžná pracovní náplň? Liší se od té, kterou znáte z domova?
Co se týče práce, tak rozdíly zde jsou - třeba v počtu pacientů. Jedna sestra tam má na starost jen určitý počet pacientů, o které se stará celý den. Já pracuju na VIP oddělení, což je oddělení pro lidi, kteří si zdravotnictví hradí nebo jim ho hradí firma, ve které pracují. Starali jsme se třeba i o členy královské rodiny. Starám se o maximálně čtyři pacienty a u těch dělám vše – od hygieny až po přípravy na různá vyšetření. Staráme se o různé skupiny diagnóz – jak interní, tak chirurgické. Je to velice zajímavá práce, protože člověk nedělá pořád to stejné a neupadne do stereotypu. Dává mi to hodně možností se vyvíjet a to ve více oborech. Vždycky jsem pracovala spíše v chirurgických oborech a ty interní mi moc neříkaly, ale zde jsem dostala možnost se dostat více do hloubky i do nich. To je pro mě velkým přínosem.

Pracují v této nemocnici i nějací další cizinci nebo jste jediná?
Máme hodně multikulturní tým. Nejčastěji zde pracují lidé z Filipín – je to pro ně výhodné. I přesto, že je tato země hodně vyhledávanou turistickou destinací, tak je také hodně chudá. Možná i více než 90 procent zaměstnanců jsou Filipínci. Dále zde pracují také Malajci, lidé z jižní Afriky. Nás Čechů je konkrétně v naší nemocnici King AbdulAziz Medical City National Guard Hospital Alhasa nyní zhruba pět, což není moc.

Setkala jste se někdy s tím, že by měl nějaký pacient problém s tím, že ho ošetřuje cizinec a choval se k němu povýšeně?
Musím přiznat, že nesetkala. Je to vše o toleranci. Saudi vědí, že cizince potřebují, protože jejich vzdělání není tak kvalitní a nemají tolik pracovních sil. Vysoké procento žen nepracuje a muži jako sestry nepracují. Takže jim vlastně nic jiného nezbývá. Jediným problémem bývá jazyková bariéra, protože ne všichni pacienti mluví anglicky a někdy vyvstane problém se domluvit. I proto jsem se naučila několik nejdůležitějších arabských slovíček. Přes denní směnu máme výhodu v tom, že je tam s námi přítomen asistent, který je původem Arab nebo Arabka a ti jdou s námi a tlumočí. Obecně považuji Saudy za moc milé a přátelské, v nemocnici mi hodně pomáhají.