„Někdy se neudržím, okřiknu i pejskaře na ulici. A zájemci? Když nejsme přesvědčení, že zvíře bude v dobrých rukou, radši si ho necháme,“ říká Jaroslava Ježková v rozhovoru pro Ústecký deník.

Jak se dnes lidé chovají ke zvířatům?
Lidé se zvířaty nemají trpělivost, protože ji nemají ani se sebou. Doba je vzteklá a stejně vzteklí jsou majitelé ke svým psům. Škubou s nimi, řvou, přitom si mnohdy neuvědomí, že chyba je hlavně na jejich straně.

Konkrétními případy jako vedoucí útulku jistě oplýváte. Prozradíte některý?
Škubání a hrubější zacházení se psy vídám třeba ve své domovině v Tisé neustále, na výlety do skal tam jezdí se psy spousta lidí. Nedávno jsem to už nevydržela a okřikla paní, protože šla se psem, který vystartoval na druhého. Paní tam na svého psa začala řvát, bušit do něj. Přejdu, ukročím, počkám, řešení je několik. Takových případů je bohužel nespočet.

Jaroslava Ježková

Od dětství vyrůstala se zvířaty, věnovala se i kynologii. Je hrdou majitelkou fenky šarpeje a basseta Maxe z ústeckého útulku, kde nejprve pracovala v rámci brigádní výpomoci jako ošetřovatelka. Od května 2008 převzala pozici vedoucí útulku.

Pak jsou úplné extrémy za hranou všeho. Který takový případ vás dostal do kolen?
Pamatuji křížence, kterého majitel uvázal ve městě na své zahradě. Pejsek byl ve strašném stavu, měl rozedřený krk na svaly, strašně dlouho jsme ho dávali dohromady. Vzpomínám také na německého ovčáka, kterému majitel dával pravidelně drogy a jednou ho nechal s košíkem a ještě s igelitkou na hlavě uvázaného. Pejsek si do igelitky nazvracel, skoro se udusil.

Pojďme radši do pozitiva, z toho jde mráz po zádech. Kde se zrodila vaše láska ke zvířatům?
Já se narodila s chlupy v puse, maminka totiž měla chovnou stanici německých ovčáků. Nějaký předpoklad tam tedy byl. Studovala jsem ještě za minulého režimu a hlásila se na zemědělku, chtěla jsem být u zvířat. Tehdy o tom ale rozhodovala komise, která mě poslala na ekonomku.

Jak jste se tedy dostala k ústeckému útulku?
Chodila jsem sem od jeho začátků v roce 1995, právě maminka tu pracovala, tak jsem občas šla někoho vystřídat, pomoct. V roce 2008 se převáděl útulek pod zoo a ráda jsem nabídnutou pozici vedoucí přijala. Ne každý dělá práci, která ho baví.

Tím se dostáváme k fungování organizace. Co všechno se tu děje?
Máme sedm zaměstnanců, musíme se postarat o všechna zvířata. Jako vedoucí zajišťuji veškeré ekonomické záležitosti, papírovou část, propagaci, akce, organizaci. Šestice mých kolegů funguje na dvousměnném provozu. Ráno je na řadě krmení, úklid, následně řešíme léčby a vše potřebné. Do toho přichází zájemci. Každé odpoledne kromě pondělí si lidé mohou psa vzít na vyvenčení. Děti od dvanácti let potřebují k vyvenčení souhlas rodičů, od osmnácti může kdokoliv.

Jste městským útulkem, míří sem tedy i psi, které odchytí městská policie. Jak proces funguje?
Pokud nám strážníci přivezou psa, osm dnů je v karanténě. Vlastně čekáme, zda se neobjeví jeho majitel. Psi jsou dnes už čipovaní, v registrech tak majitele můžeme vyhledat a oslovit ho, psa si následně může převzít. Pokud takový scénář nenastane, pejsek zůstává u nás.

Napočítal jsem nyní dvacet zvířat. Jaká je kapacita?
Kapacita je čtyřicet psů a třicet koček. Pamatuji tu ale i sedmdesát psů, třeba během velkých povodní. Ono není naším cílem co nejrychleji rozdat všechna zvířata a mít klid. Zájemce i odmítneme, protože nejsme přesvědčení, že zvíře bude v přijatelných podmínkách. Lidé často mají zkreslené představy a netuší, co péče obnáší. Se zájemci se snažíme pracovat, aby si nejprve utvořili podmínky a aby si vybrali pokud možno co nejvhodnější rasu.

Předpokládám, že největší radost vám udělá právě předání zvířete do dobrých rukou, že?
Ano, to mi opravdu dělá největší radost. Do útulku se dostávají i zvířata jiná, papoušci, želvy, morčata, králíci, objevit se tu může v podstatě vše. Některá zvířata se nám ale vrací opakovaně, lidé přecení své síly a zvířete se často zbaví po prvním problému.

Z takových důvodů máte i psy, o které zájem zkrátka není. Jsou tu dlouhodobě. Co s nimi?
Takové psy tu skutečně máme a je s nimi těžká práce. Jedná se o bojová plemena a je problém je umisťovat. Jsou nevychovaní, lezou po vás, škrábou, koušou, neumí jít na vodítku. Lidé tyto psy chtějí třeba na ochranu, ale takoví zájemci mnohdy nemají naší důvěru.

Lidé si od vás nemusí zvíře brát, ale pomáhat mohou. Jak konkrétně?
Většinou jde o ty, kteří nemohou mít zvíře doma, pomáhají „na dálku.“ Lze využít virtuální adopce prostřednictvím našeho webu, kdy člověk může podporovat přímo vybraného psa či kočku. Poté je možnost pomoci finančně, na účet či osobně, třetí možností je pak pomoc materiální. Granule nikdy neodmítneme a není pravda, že peníze jsou nejlepší variantou. Na zimu uvítáme deky, prostěradla, pejskaři nám často nosí i léky, které už doma pro svého mazlíčka nevyužijí.

Kolik takových pomocníků máte?
Řada lidí pomáhá dlouhé roky, třeba už dvacet let. Vzpomínám na pána, který u nás vzal pejska a později nám věnoval dvě stě tisíc, protože toho pejska od nás měli strašně rádi. Moc lidí nám přitom neděkuje, na to nejsme moc zvyklí.

Poslední dotaz. Spadáte pod město, jaký máte rozpočet?
Rozpočet na rok se mění, odvíjí se od toho, kolik co stojí. Spadáme pod zoo, v rámci rozpočtu pro zoo jsou vyhrazené peníze pro útulek. Jsou to zhruba tři miliony dvě stě tisíc.

Mohlo by vás zajímat: Ke spící dívce se její otčím prostříhával. Znásilnil i kamarádku nezletilé

Eskorta přivedla muže z vazební věznice v Litoměřicích, aby se u soudu v Ústí dohodl na vině a trestu za znásilnění dvou nezletilých | Video: Deník/Jaroslav Balvín