Je to vlastně jen pár týdnů, co od obchodního domu Labe nejspíš nenávratně odvezli takzvanou „medúzu“, která byla už v žalostném stavu. Plastika sochaře Karla Kronycha je nejspíš jedním z nejznámějších z desítek podobných děl ve veřejném prostranství krajské metropole, která vznikla v období socialismu. Většina z nich je podobně zchátralá a lidé si jich už ani nevšímají. Podle studenta designu Štěpána Flekny je to velká škoda a ve své bakalářské práci na Fakultě umění a designu všechny relikty minulosti alespoň zmapoval a ilustroval neobvyklou technikou namáčení a tupování kuchyňské houbičky v inkoustu.
Téma výtvarného umění, které vznikalo ve městech země za socialismu, začíná být u jeho generace docela populární, jak o tom svědčí i hned několik internetových stránek, které realizace mapují na různých místech Česka, což Štěpán připouští. „Začínáme oceňovat v těch dílech jejich kvality,“ přemýšlí 24letý student s tím, že pro lidi, narozené od 90. let minulého století dál není tak důležitý politický kontext období 70. a 80. let.
Velkou roli na tom, jak „medúza“ a další realizace vypadají, přitom podle Štěpána mají dříve narození politici a úředníci, kteří s věcmi veřejnými mohou, anebo také nemusí hýbat. „Na ta díla jako by se soustředila nenávist vůči minulému režimu,“ uvažuje Štěpán a poukazuje na paradox, že dnes se do veřejného prostranství skoro žádná umělecká díla neumisťují, a pokud se něco na ulici v tomto smyslu děje, tak se spíš podobné realizace odstraňují.
Krajské Ústí nad Labem je přitom kvantitou soch a plastik na ulici v Česku nejspíš výjimečné vzhledem k velké výstavbě od 60. let dál nejen v centru města, ale i na okrajích, kde vznikala nová sídliště. Štěpán připomíná, že tehdy zákon stavbařům ukládal investovat určitý podíl nákladů právě do zakázek pro umělce na výzdobu interiéru, nebo exteriéru. Právě tak vznikla i Kronychova „medúza“, když se stavělo Labe. Tato plastika přitom ke komplexu vizuálně „pasovala“. Dnes má Labe jen bílé stěny, ale původně byly obložené stejným materiálem z břidlice, jako byl na soše a pod ní, vykládá Štěpán.
Za nejhodnotnější i nejikoničtější podobné dílo v Ústí považuje mozaiku Miroslava Houry na dnešním Úřadu práce, kde je v interiéru také tavená skleněná plastika Pták z roku 1984 Jaroslavy Brychtové a Stanislava Libenského, našich nejvýznamnějších sklářských umělců, velmi dobře známých i ve světě. Výkonní byli nejen v Ústí, ale i v celém kraji i umělci Václav Kyselka a Stanislav Hanzík, Michael Bílek, Ivan Záleský nebo Marie Kotrbová-Procházková a Štěpán Kotrba starší.
Štěpán Flekna pochází se Semil, a když začal v Ústí studovat, nejdřív kolem podobných děl jako „medúza“ také chodil nevšímavě jako většina Ústečanů. „Že jich je tu tolik, mě trklo až druhý rok,“ přiznává Štěpán, který teď mezi Semily, sousedním Železným Brodem a krajskou metropolí pendluje už 5. rokem, větší část tráví právě v Ústí. Studenta inspirovaly k tématu bakalářky vlastní procházky centrem Ústí i po okrajových sídlištích a pak průzkum v archivu NPÚ v Krásném Březně.
play_fill
Měl už na co navazovat. Výstava Sluneční město, kterou před pěti lety pořádal Hraničář, se zabývala právě tímto socialistickým dědictvím, a její výstupy jsou i dnes dostupné v brožuře. Jeho bakalářka ale nyní podává zatím nejucelenější obrázek o socialistických dílech v prostorech Ústí, když každou z nich viděl, nacítil, nafotil a později i nakreslil. I proto student jedná s archivem a muzeem o vydání práce ve větším nákladu.
O kresbách v bakalářské práci
Mají stejný styl, který si podle Štěpána částečně určilo samotné téma. Jsou to velmi jemné ilustrace jakoby z modrých zrníček, která se můžou každou chvíli rozplynout. Tím designér odkazuje k efemérnosti plastik, ve větší části odsouzených k pomalé, nebo rychlejší zkáze. Než k tomu dojde, můžete si je prohlédnout nejen podle této Štěpánovy mapy, ale na podzim možná i živě na veřejné procházce ve spolupráci s magistrátem. Štěpán pořádal už dva podobné výlety, kterých se účastnily desítky lidí. O sochách píše také na sociální síti Instagram
