Varování pro rodiče. Existují věty, které dělají z dětí manipulátory a sobce

Jaký je a jak se projevuje narcista? „Pokud se budeme bavit o lidech trpících narcistickou poruchou osobnosti, tak ti často, ať už vědomě, či nevědomě, využívají manipulaci pro dosažení svých cílů. Jsou to de facto malé děti žijící v těle dospělých, kteří vnímají ostatní lidi jako někoho, kdo tu je přítomen pro naplňování jejich potřeb. Podobně jako malé děti vnímají rodiče,“ říká psychoterapeut Martin Zikmund s tím, že nejsnazší manipulace je přes vinu, odepření lásky či vůbec pozornosti.

Imunitu posiluje strava a pohyb. Ale zapomínáme na důležitou věc, říká lékařka

Tím, že však narcisté mají k dispozici dospělý intelekt a nástroje, umějí využít důmyslnějších mechanismů k tomu, aby od ostatních získali to, co potřebují. „To je nejčastěji pozornost, potvrzení jejich hodnoty, kterou ve skutečnosti uvnitř sebe vnímají jako hluboce nedostatečnou, a pak samozřejmě v zásadě cokoli, co považují pro sebe v dané chvíli za klíčové,“ dodává psychoterapeut. Narcisté používají mlčení jako trest, případně mohou využívat něco, čemu Heinz-Peter Röhr říká teror nemocí. Lidé s narcistickou poruchou osobnosti také nedávají najevo empatii vůči ostatním, ne proto, že by jí nebyli schopni, ale proto, že jsou příliš zaměstnáni sami sebou.

Příčinou toho, že z člověka vyroste narcista, je podle Martina Zikmunda velmi konkrétní způsob zacházení s dítětem ze strany rodičů, případně i jiných významných vztahových osob: „Jsou popsány dva hlavní mechanismy, jak v dítěti rozvinout narcistickou poruchu osobnosti. Buď je to necitlivá, neempatická, kritická a zejména ponižující výchova, při které se dítě dlouhodobě cítí pro rodiče nedostatečné, kdy padají běžně věty jako ‚Mě vůbec nezajímá, co ty chceš, protože já chci tohle! Co jsi to udělal, ty hajzle! Na co sáhneš, to zkazíš! Nikdy to neuděláš stejně dobře jako já! Jdi mi z očí, nechci tě už vidět!‘“ vysvětluje odborník.

Nevěra, nespokojenost a dospělé děti. Nemalé důvody k rozvodu na stará kolena

Často nechybí brutální až sadistické fyzické tresty. V takovém případě si dítě na obranu svého já před zničujícím soužitím s rodiči rozvine takzvané grandiózní já, tedy de facto opačný extrém – svět, ve kterém je ve všem skvělé a výjimečné.

A druhá možnost, jak vychovat narcistu? „Dá se toho dosáhnout i výchovou, při které rodiče dlouhodobě zveličují všechny činy dítěte a opakovaně vyjadřují, že je v tom nejlepší na světě, nebo aspoň lepší než všechny ostatní děti. Dítě jim pak uvěří, ale v dospělosti narazí na tvrdou realitu, což je pro ně extrémně zraňující.“

Nejsou to démoni, ale pacienti

Narcisté jsou líčeni jako démoni, se kterými se nedá žít. Psychoterapeut Martin Zikmund je vnímá jako nesmírně opuštěné a nešťastné lidi s nedostatečným pocitem vlastní hodnoty a často brutálním dětstvím, což je nejčastější případ. V tom druhém případě, jak už bylo naznačeno, jsou to oběti svých idealizujících rodičů a venkovní svět je pro ně najednou nespravedlivý, zlý, krutý a odmítající uznat jejich naprostou výjimečnost.

„Žít se s nimi ale určitě dá, často s nimi končí lidé se závislou poruchou osobnosti. Jen jim spolu pak není dobře. Problém je, že člověk s narcistickou poruchou osobnosti zřídkakdy zažívá naplňující vztahy, což platí i pro ty, kteří s ním žijí,“ říká a zdůrazňuje, že narcistická porucha osobnosti je nemoc, dokonce s vlastním číslem diagnózy. Žádný člověk si nevolí, že ji bude míti. Tuto volbu za něj udělali, často nechtěně, spíš jeho rodiče. On touto poruchou jen trpí.

Po covidu mohou lidi trápit bolesti hlavy. U pacientů s migrénou bývají častější

Narcistní chování je do určité míry přirozené. I mnoho „normálních“ lidí žije v přesvědčení, že ostatní jsou třeba stejní jako oni a věci vnímají stejně, a pak je bolí, když třeba na sociálních sítích vidí, že to tak není. Problém podle odborníka nastává ve chvíli, kdy člověk překročí onu hranici patologie.

„Tam může být jeho chování jak neúmyslné, respektive nevědomé, tak vědomé. Někdy je totiž motivací pomsta druhému za zranění, které mi způsobil. U lidí s narcistickou poruchou osobnosti ale druzí vůbec nevědí, že páchají nějaká zranění už třeba jen tím, že neuznají, že daný člověk je úplně nejlepší na světě, a nechválí ho adekvátně tomu,“ upozorňuje psychoterapeut.

I nad narcistickou poruchou osobnosti se dá s pomocí dalších lidí zvítězit. Jen to není snadné. Každé bodnutí do zad malého dítěte od jeho vlastních rodičů se totiž v dospělosti hojí násobně déle.

„Cestou k zahojení ran vedoucích k rozvinutí narcistické poruchy osobnosti bývá dlouhodobý terapeutický vztah. Existují různé a často velmi odlišné přístupy, jak k tomu dospět. Veskrze je však spojuje to, že takto zraněný člověk si během terapie musí projít dosycením vlastní hodnoty, zjemněním obvykle extrémně tvrdého přístupu sám k sobě a mnohdy i ‚odtruchlením‘ toho, že bohužel neměl ‚ideální‘ rodiče, na které měl sice jako každé dítě nárok, ale jako většina dětí je bohužel nedostal do vínku. Stejně jako u každého jiného problému však platí, že změna je sice možná, ale až tehdy, kdy ji klient sám chce, a nejen u narcistické poruchy osobnosti si člověk musí před takovou změnou často projít očistcem v dantovském slova smyslu. Cesta ke změně přitom začíná dlouho předtím, než člověk dorazí na první psychoterapeutické sezení, a končí, jestli to tak vůbec jde říct, dlouho poté, co člověk zakončí psychoterapii,“ uzavírá Martin Zikmund.