Emeritní major a ústecký policejní psycholog Josef Kovářík v tom nevidí nic mimořádného. „Z dlouholeté praxe vím, že nejen v civilních profesích, ale i v policejním sboru i v justici se dostávají do podobných problémů na první pohled nenápadní lidé,“ tvrdí Kovářík.
Ale v tomto případě jde o soudce…
To není důležité. Všichni jsme jenom lidé. Kromě toho, k případu Elischera se lze těžko vyjádřit dříve, než se uzavře vyšetřování. Z policejní praxe vím, že během vyšetřování musí být kriminalisté připraveni i na to, že je některé stopy zklamou.
Jak si vyložit, že soudce Elischer s vyšetřovateli nekomunikuje?
Pokud někdo odmítá vypovídat, je to jeden ze způsobů obrany. Pokud ho policie z něčeho obviňuje, ať mu to dokáže. Platí, co říkají herečtí detektivové ve filmu: „Cokoliv řeknete, může být použito proti vám.“ Ne nadarmo známe pořekadlo „mlčeti je zlato“. Soudcovo mlčení automaticky neznamená, že je vinen.
V souvislosti s kauzou se objevil komentář, že je zarážející soudcova lehkovážnost. Soudil drogové kauzy a je znalý policejních metod a spadl do pasti…
Nikdy si plně neuvědomíme všechny souvislosti svého jednání. Problémy mohou přijít i plíživě, nechtěně. Z policejní praxe jako psycholog vím, jak je obtížné porozumět signálům, které nakonec vedou ke konfliktním situacím.
Ministr spravedlnosti Robert Pelikán chce podobným případům předejít. Třeba zavedením automatického náhodného přidělování spisů na soudech, protože dnes se soudci specializují na určité typy kauz. Jaký to bude mít význam?
Pelikánova slova byla asi spíše pro média. Jako soudní znalec vím, že v trestním soudnictví Pelikánův nápad uskutečnit půjde dost obtížně, protože soudci působí v rámci povinné specializace na různé typy kriminality a jsou tam ještě další omezení. Že by to Pelikán netušil? Kromě toho jakákoliv opatření jenom zkomplikují systém, nic více. Vše záleží na chování konkrétních lidí. Těm do hlavy nevlezete. Kdo chce něco udělat, stejně to provede.
