Jak nevyzpytatelné mohou být lidské osudy, to dobře ví bývalý hokejový brankář Petr Hnídek. Zatímco on zažil úspěšnou hokejovou kariéru a dokonce působil v Německu, tak Jaroslav „Indián“ Dvořák, kterého dobře znal z hokejového prostředí, v únoru zemřel v nemocnici, kde se léčil po prosincovém napadení.

„Jardu jsem před jeho smrtí potkával často. Vyprávěl mi svůj příběh. Popisoval, jak se z normálního civilního života dostal na ulici,“ vzpomíná na bezdomovce Indiána Petr Hnídek, který dlouhá léta chytal za ústecký Slovan, stal se dvojnásobným mistrem Československa v dresu Dukly Jihlava a působil i v německém Hamburku, kde rovněž trénoval.

Když Indián v únoru zemřel, zasáhlo vás to?
Odešla ústecká rázovitá osobnost, mnoho lidí ho vídávalo, ale neznalo ho osobně. Nám hokejistům vyprávěl, co se mu stalo. Člověk ale do toho úplně neviděl. Že zemřel, jsem se dozvěděl z médií. Jde o zvláštní konec, který není moc vysvětlitelný. Ale mohu říct, že jsem ho znal osobně.

Pamatujete si ho i z ledové plochy? Jaroslav Dvořák totiž hrával hokej.
Jako mladý hráč jsem si ho všiml, tehdy působil v žácích. Těžko šlo předpovídat, jestli z něj bude jednou vrcholový hokejista či nikoli. Ale tomu je tak vždycky. Byl to sportovní kluk, ve své době do toho dával hodně. Těžko šlo předpokládat, že skončí takhle. Samozřejmě u některých dětí lze poznat, že něčeho v hokeji dosáhnou. Ale to bývá jen u supertalentů.

Jaký jste spolu měli vztah?
Hrál v ústeckém Slovanu v mládeži, do seniorského týmu se ale nakonec nedostal a skončil ještě v mládežnickém věku. Jsem o více než 10 let starší, takže jsem s ním hokej nehrával, ale ze zimního stadionu ho znám. Chodíval nám fandit a také se pohyboval v prostoru časoměřičů. Pak jsem dlouho žil v Hamburku, ale v Ústí jsem ho potkával. Měli jsme spolu korektní vztah.

Mluvili jste spolu často?
Vyprávěl mi svůj příběh. Popisoval, jak se z normálního civilního života dostal na ulici. Řada lidí pracujících na zimním stadionu o něm věděla. Navíc i jako bezdomovec se často pohyboval kolem stadionu. Mnoho lidí ho tam potkávalo.

Překvapilo vás, když se v posledních letech potuloval po ústeckých ulicích?
Samozřejmě. To jen potvrzuje, jak mohou být cesty života nevyzpytatelné. Nikdy se nedá určit, co se bude v budoucnu dít a jak který člověk skončí. Jardu jsem vídával docela často, ale tahle jeho poslední fáze překryla veškeré předchozí zkušenosti a zážitky, které jsem s ním zaznamenal. Člověk měl pocit lítosti.

Martin Pešout