Tři zmizelé děti, tři příběhy, tři dětské pomníčky. V policejních protokolech mají případy Honzíka Štefuci, Patrika Tuti a Míši Patricie Muzikářové zvláštní místo.

„Pohřešovaných dětí za posledních deset let je v Ústeckém kraji 1 186. Zmíněné tři děti se do dnešního dne nepodařilo najít,“ říká vedoucí 2. oddělení odboru obecné kriminality krajské policie Tomáš Kohout.

Zvláštní kategorií jsou děti v ohrožení. „Jde o pohřešovanou osobu mladší 15 let, která se kvůli svému věku může stát obětí nešťastné náhody, únosu, je fyzicky či psychicky handicapovaná nebo postrádá přístup k potřebným lékům. Po nahlášení zmizení se spouští národní koordinační mechanismus a informace se okamžitě objevuje na portálu policie.cz, současně odchází i do médií,“ popisuje Kohout.

Meziročně se jejich počty zvyšují. V roce 2015 hledali policisté 15 takových dětí, o dva roky později už šlo o 30. Od začátku roku ke konci května vyhlásili statut dítěte v ohrožení krajští kriminalisté čtyřikrát, všechny se najít podařilo.

PÁTRÁNÍ SE KOMPLIKUJE

Mezi nejčastější důvody útěku dětí z domova patří problémy v rodině a ve škole či nešťastná láska. „Problém je u těch, kteří se na útěk připravují. Hledali jsme třeba 14letou dívku z Chomutovska, která měla peníze, sbalené věci a vydala se do Prahy. Tam se schovávala po squatech a žila bohémským životem. Takové děti se pak hledají delší dobu. Výjimečné pak jsou případy spojené s kriminálním pozadím, kde roli hraje i třetí osoba,“ zmiňuje Kohout.

K rychlému nalezení pohřešovaných dětí slouží národní koordinační mechanismus. „Funguje od roku 2009 a zahrnuje několik základních pilířů: policejní vyšetřování a pátrání, napojení na média, spolupráce s veřejností i aktivní zapojení lidí a dobrovolníků do pátrání, psychologická pomoc rodinám obětí,“ vyjmenovává Hyšplerová.

KDE JE MÍŠA?

Ve velkém se systém vyzkoušel v loňském roce, když se ztratila 12letá Michaela Patricia Muzikářová z Ústí nad Labem. Policie vyčlenila speciální pracovníky, kteří nasbírali od veřejnosti stovky poznatků, kde by se školačka mohla nacházet, shromáždila také stovky kamerových záznamů. Pátrání se rozšířilo i do schengenského prostoru. Na pomoc do Ústí přijel také speciálně vycvičený pes ze Saska.

„V podobných situacích sehrává důležitou roli i dobrovolný pátrací tým, který v Ústeckém kraji vznikl, civilisté schopní pátrat v terénu, ale třeba též dobrovolní hasiči. Ve chvíli, kdy potřebujeme zalarmovat všechny ruce a nohy, dokážeme do dané lokality nasadit až šedesát lidí,“ přibližuje Kohout. Ztracenou školačku se však i přes mnohaměsíční pátrání najít nepodařilo.

Policisté radí rodičům, jak zmizení dítěte zabránit. „V rodinách se příliš nekomunikuje. Přitom právě rodiče by měli vědět, s kým se jejich děti přátelí a kde tráví volný čas. Hlavně s menšími dětmi pak jde o to mít jasně nastavená pravidla jdeš ze školy, napíšeš SMS,“ radí Kohout a vzpomíná na případ z Děčínska.

„Malá školačka odešla z domova, aniž by to někomu řekla. Matka kontaktovala policii, rozběhl se statut dítěte v ohrožení, informace se rozšířila ve zprávách a po chvíli se zjistilo, že si dívka hraje u kamarádky,“ popisuje Kohout. Ministerstvo vnitra pak radí, aby rodiče měli při sobě vždy aktuální fotografii dítěte.

Oddělenou část pohřešovaných tvoří svěřenci z ústavů a dětských domovů, kteří utíkají dobrovolně.

„Útěky z dětských domovů či diagnostických ústavů jsou téměř na denním pořádku, hlavně na Lounsku. Momentálně v Ústeckém kraji pátráme po 6 svěřencích. Ti se chtějí dostat ven za partou, rodinou nebo kvůli páchání trestné činnosti. Jako policii nás enormně zatěžují, protože jen málokdy jsou v ohrožení života. Rodina jim navíc pomáhá a často je skrývá,“ dodává Kohout.

Za posledních 10 let jich v kraji opustilo brány zařízení přesně 1 099 a všichni se našli. Naopak Honzík, Patrik a Míša v policejních pátracích databázích stále zůstávají.