Ve čtvrtek 11. ledna uplynul přesně rok od zmizení Michaely Muzikářové z ústecké čtvrti Klíše. Dívka by nyní ve škole České mládeže, kam chodila, byla žákyní sedmé třídy.

Podle proděkana Pedagogické fakulty UJEP Jiřího Škody, který je odborníkem na psychodidaktiku, třídní management a sociálně patologické jevy, je zmizení školačky pro její třídu stále traumatem.

Jak se za rok od zmizení mohlo změnit klima ve třídě?
To, že případ stále není uzavřen, nepůsobí na klima třídy příliš pozitivně, neboť neujasněnost osudu malé Míši může zavdávat podnět ke spekulacím. Za ten rok se jich vyrojilo mnoho a každý má dnes už zřejmě nějaký spekulativní názor na to, co se s Míšou stalo. To pochopitelně děti reflektují. Na druhou stranu dětské kolektivy jsou velmi adaptabilní a domnívám se, že třída už v tuto dobu funguje vcelku normálně.

Měl by pedagog Míšu nějakým způsobem připomínat?
Já se velmi intenzivně kloním k názoru Míšu už v tuto chvíli nepřipomínat. Pro děti je to traumatický zážitek, se kterým se už nějakým způsobem vyrovnaly, a nepokládám za vhodné trauma opětovně otevírat. I kdyby Míša žila například v zahraničí, jak uvádí jedna z variant, do své původní třídy se nejspíš už nevrátí.

Jedna z verzí mluví o tom, že ji měl zavraždit přítel její matky. Jsou děti ve věku kolem 12 let důvěřivější?
Ano, jsou. Jako problém se to ukazuje zejména na sociálních sítích, kde jsou děti ochotné poskytnout o sobě informace i člověku, kterého osobně vůbec neznají.

Jak tomu předcházet?
Škola i rodiče musí upozorňovat dítě na to, co je špatné a nebezpečné. Zdánlivá anonymita sociálních sítí poskytuje dítěti falešný pocit bezpečí a dítě se mnohdy chová velmi otevřeně a důvěřivě, což pak přenáší i do reálného světa. V této záležitosti musí škola velmi úzce spolupracovat s rodiči. Provedené výzkumy ukazují, že rizika kyberprostoru a virtuální komunikace si často neuvědomují ani samotní rodiče.