Pane doktore, pomineme-li teď kůrovcovou kalamitu – kácíme v našich lesích příliš často?

Buk i další hlavní dřeviny by se u nás v přirozených podmínkách dožívaly i více než 400 let. Mýtní věk hospodářských porostů, tedy stáří stromů, které jsou obvykle vytěženy, se pohybuje kolem 120 let. Běžný hospodářský les tak pokrývá jen malou část toho, jak pestré lesní prostředí může být. Asi třetina lesních druhů organismů je vázaná na trvalou přítomnost mrtvého dřeva, které v hospodářských lesech nezanecháváme. Les prostý mrtvého dřeva tedy vůbec není tak živý, jak by se na první pohled mohlo zdát.

V našem kraji se rozkládá Evropsky významná lokalita Východní Krušnohoří. Co je to vlastně za les?

Evropsky významné lokality (EVL) jsou chráněná území zřízená na základě směrnice EU. Způsob i forma ochrany těchto území u nás se v průběhu času teprve dolaďují. Ovšem měly by vycházet z koncepčního dokumentu, vypracovaného pro každou jednotlivou EVL, který se nazývá Soubory doporučených opatření. Tento dokument však bohužel není právně závazný. Jedním z důsledků toho je, že se stav přírodních stanovišť, které v některých lokalitách chráníme, za dobu jejich existence změnil k horšímu. Příkladem mohou být právě bučiny v EVL Východní Krušnohoří, kde se od doby vyhlášení EVL rozloha nejstarších porostů podstatně snížila. Kvůli kácení.

Stav krajiny Ústeckého kraje
Přírodě do toho nesmíme moc „kecat“

Proti kácení bučin v EVL Východní Krušnohoří vystupujete coby autor výzvy vědců? O co přesně s kácením těchto buků tedy přicházíme?

V EVL Východní Krušnohoří jsou v posledních letech káceny jak bučiny narušené větrem coby kalamitní opatření, tak nejstarší porosty v rámci obnovy lesa. Má to tedy svůj důvod, ale v dané lokalitě tak zásadně ochuzujeme místní ekosystém. Právě rozloha starých bučin v této oblasti je totiž unikátem na státní úrovni. Nejde ale jen o „suché dříví“, nýbrž celé struktury, které vznikaly dlouhá desetiletí až celá staletí, kterým obecně říkáme „biologické dědictví“. Na odumírajících stromech, ležících i stojících, totiž závisí život obrovského množství živočišných druhů. Zjednodušeně lze říci, že čím objemnější a starší buky nepokácíme a ponecháme v lese dožít, tím větší paleta organismů může přežít s nimi. A čím je rozloha starých porostů větší, o tolik pak vzroste počet organismů, které zde vytvářejí dlouhodobě životaschopné populace. Každý další zásah, zvláště v podobě rozsáhlé holosečné těžby, může být pomyslnou poslední kapkou pro dosud přežívající vzácné druhy organismů.

O kolik druhů tedy vlivem těžby přijdeme?

To je těžké přesně určit. V zásadě ovšem platí, že všechny vzácné druhů organismů jsou na těžbu citlivé. Většina lesních druhů, kvůli kterým chráněná území zakládáme, pro přežití potřebují, aby v těchto člověkem málo ovlivněných lesích neprobíhala vůbec žádná těžba dřeva. A to po celá desetiletí. Nejcitlivější lesní organismy jako by skutečně vnímaly každý lidský zásah. Ve střední Evropě se sice rozloha některých lesů zvětšuje, ale jejich kvalita nikoli. Musíme proto všemi známými způsoby chránit a pečovat o přežívající populace ohrožených druhů organismů na jejich stanovištích a současně hledat cesty a odvahu k ponechání části krajiny divoké přírodě a jejímu samovolnému vývoji. Jen tak zanecháme planetu dalším generacím stejně pestrou a bohatou, jak ji známe my.

Pomohlo by Východnímu Krušnohoří vyhlášení Chráněné krajinné oblasti (CHKO)?

Mohlo by, ale také nemuselo. Velká část lesů, které spadají pod nějakou CHKO, je obhospodařována způsobem, který se nijak zásadně neliší od běžných hospodářských lesů. Samotná změna statutu by tedy nestačila. Záleželo by tedy na tom, jak přísnou ochranu bychom při zřízení CHKO bučinám vyjednali. Samotný proces vyhlašování velkoplošných chráněných území však je, alespoň podle mého názoru, složitý a zdlouhavý. Národní park Šumava byl vyhlášen v březnu roku 1991, tedy rok a čtvrt po sametové revoluci. Vyhlašování Národního parku Křivoklátsko je plánováno na několik příštích let a přitom ze strany ochránců přírody je vše již připravené.

Zdroj: Youtube

O co by vyhlášením CHKO zas přišli lidé? Znamenalo by to, že bychom zde nemohli sbírat houby a borůvky?

Ochrana lesů před hospodářskými zásahy vůbec neznamená, že by tyto oblasti neměly být přístupné návštěvníkům. Právě naopak. Pokud má veřejnost podpořit úsilí o ochranu samovolného vývoje přírody, musí mít možnost výsledky této ochrany vidět a divokou, nespoutanou přírodu si prožít. Jediným problémem je v současnosti neudržitelný výklad zodpovědnosti majitele či správce lesa za ohrožení návštěvníků, způsobené možným pádem stromu. To je hlavní důvod, který vede k uzavírání těchto území před veřejností. Věřím však, že se tento problém podaří brzy vyřešit tak, aby návštěvníkům byla i taková místa přístupná.

Ale některá území jsou nepřístupná i z důvodu jejich ochrany.

Ano, druhým možným důvodem zákazu vstupu na některé lokality může být jejich unikátnost a omezená rozloha, která je činí velmi zranitelnými. Zvlášť při volném pohybu většího počtu návštěvníků. Základním pravidlem ochrany přírody by však v souladu se strategií EU mělo být zachování přístupnosti i nejpřísněji chráněných území. Stačí tedy mít vyznačené trasy, po kterých je pohyb umožněn. Vyhlášení klidových území, kam by lidé neměli vstupovat vůbec, se týká jen velmi malých areálů. Taková území mohou tvořit jen zlomek rozlohy CHKO, naprostá většina území CHKO u nás je návštěvníkům přístupná po turistických trasách či zcela volně.

Jsou bučiny původními lesy Krušných hor?

Kdyby byl historický vliv člověka na druhovou skladbu a rozlohu lesů u nás menší, byly by bučiny asi nejrozšířenějším typem lesního porostu. Význam pozůstatků člověkem málo ovlivněných lesů spočívá v jejich nezastupitelné roli vytvářet prostředí pro organismy citlivé na lidské hospodaření. Míra citlivosti jednotlivých druhů vůči lidským zásahům je přitom zpravidla přímo úměrná vzácnosti těchto druhů. Některé velmi vzácné druhy hub přežívají právě jen v nejzachovalejších částech bučin, které se vyvíjely téměř samovolně. Několik celoevropsky vzácných druhů hub bylo u nás zaznamenáno jen v Boubínském nebo Žofínském pralese, což jsou právě nejzachovalejší bukové a smíšené lesy u nás. Limitem pro dlouhodobé přežití vzácných organismů v těchto pralesech však může být malá rozloha těchto lokalit. Podmínky se tak snáz mohou změnit a s nimi i skladba druhů.

Proč je tedy ve Východním Krušnohoří kritizováno vysazování klimaticky odolnější douglasky tisolisté?

Vysazování nepůvodních dřevin je obecně velmi sporné. Krátkodobě může sice pěstiteli přinést prospěch vyplývající z absence organismů, které by se v novém prostředí uměly na pěstované dřevině „přiživit“. Z dlouhodobého pohledu bývá ale i tento aspekt problematický, když například v minulosti vysazované porosty akátů se dnes úspěšně a často rozšiřují samy i proti vůli majitelů. Na lokalitách, kde chráníme typy přírodních stanovišť typické pro střední Evropu, tak jako je tomu v bučinách v EVL Východní Krušnohoří, je pak vysazování nepůvodních druhů v přímém rozporu se smyslem ochrany území. Ve zdejších bučinách přitom probíhá i na velkých holinách masivní přirozená obnova bukových porostů. Za těchto okolností považuji výsadbu douglasky tisolisté v daném území za neobhajitelnou.

Co by představovalo kompromis mezi ochrannou původního ekosystému a požadavky na těžbu?

Kompromis se snaží nalézt různé formy přírodě bližšího lesnického hospodaření. V nejmodernější podobě zahrnuje ponechávání části biologického dědictví vzniklého působením přírodních sil (např. zlomy, vývraty) jako součást „běžných“ hospodářských porostů. Tím se rozšiřuje pestrost druhů lesních organismů. V každém případě tento přístup znamená pro lesního hospodáře ztrátu – přinejmenším z krátkodobého pohledu. Což je snadno pochopitelná překážka bránící většímu rozšíření těchto přístupů. Současně je potřeba si uvědomit, že podstatná část druhové diverzity lesních organismů vyžaduje lesní prostředí co nejméně ovlivněné zásahy člověka. To znamená, že v podstatě žádné kompromisy ve vztahu k lesnickému využití území nepřipouští. Pokud máme vytvořit podmínky pro přežití i této části lesní biodiverzity, musíme chránit samovolný vývoj dostatečné rozlohy reprezentativních bukových porostů a na některých místech na lesnické hospodaření prostě rezignovat.