Tenkrát do Ústí nad Labem přivezl zlatou medaili boxer Bohumil Němeček. To byla sláva! Znala osobně Emila Zátopka, s jeho manželkou Danou Zátopkovou sedávala u jednoho stolu při setkání olympioniků v Praze. Vytvořila 28 československých rekordů, medailí má plný kufr, diplomy nepočítá, startovních čísel má stovky, pohárů a mramorových cen plnou půdu. Škoda jen, že se ještě nenašel nikdo, kdo by vzpomínky Bedřišky Kulhavé vtěsnal do knihy, vyprávět umí. Stále bydlí v Předlicích, kde nad garáží visí její tretry.
Její dcera Jana Vápeníková má zlatou medaili z Mistrovství světa v biatlonu, kterou vybojovala ve štafetách (1993). Skromné, usměvavé dámy mi dělaly společnost dvě hodiny a stejně jsem měl pocit, že je šidím. Vím, že vydřená kariéra sportovce se nedá přepsat do jednoho článku, ale já to bral jako poctu, projev důvěry, naplněný sen. Potkal jsem je už několikrát na různých sportovních akcích. Nešetřily potleskem, hlasitě povzbuzovaly ty nejmenší, někdy byly vyzvány pořadatelem, aby předávaly ceny.
Před týdnem mě pozvaly na kávu, abych zblízka posoudil, kolik váží ten sportovní úspěch. Vyprávěla především maminka Bedřiška Kulhavá, Jana snášela balíky diplomů z půdy, listovala alby novinových výstřižků, třídila staré fotky, vyhledávala nejcennější medaile. Na vyžádání ukázala, jak vypadá modrý odznak Mistra sportu a Zasloužilého mistra sportu. Tyhle vzácné špendlíky mají obě. Po ukončení biatlonové kariéry dělala Jana Vápeníková triatlony a byla moc dobrá. V loňském roce se podrobila operaci kyčle a jak sama říká, stal se z ní profesionální divák.
Šibalské oči Bedřišky poletují po místnosti plné sportovních trofejí, chvilku se směje, potom vážně konstatuje. "Za každým startovním číslem je příběh, vzpomínka na kamarády, kus mého života. Tamhle je třeba fotka se Zátopkem, hned si vybavuji, co tenkrát řekl neodbytnému fotografovi,“ ukazuje na archivní snímek.
„Tady jsou staré noviny, kde chválí Emila, tohle je můj první pohár, mé první tretry. Všechno jsem si zapisovala, mám tady několik deníčků. Stačí říci rok, a hned vím, zda jsem udělala rekord, nebo kdo mne porazil,“ dodala Bedřiška Kulhavá.
Jako holka měla svůj sen. Podívat se jednou k moři a letět letadlem. A to se jí díky sportu splnilo. Nejdále byla v Anglii, viděla Paříž, závodila ve Finsku, na tartanovém povrchu proháněla naše sousedy. „Dcera Jana byla dál, dokonce v Kanadě,“ usmívala se.
Běhání jí opravdu bavilo. První závod absolvovala v patnácti letech, poslední, když jí bylo sedmdesát. To byl závod veteránů.
„Když jsem poprvé letěla letadlem do Maďarska, tak vedle mne seděl koulař Skobla a hned mne provokoval. Chtěl ten pytlík na opěradle, ale já mu ho nechtěla dát. Dopadlo to dobře a on se smál, jako nějaký herec,“ vzpomíná na chvíle mezi sportovci.
Emil Zátopek prý stále dělal nějakou legraci. „Pamatuji si na situaci, kdy jsme seděli v letadle nad Kanálem La Manche a trochu jsme se propadli. Emil vstal a na jeho pokyn všichni začali zpívat. To nás zachránilo, nikdo nemyslel na nějaký problém," tvrdí Bedřiška a hned vytahuje z rukávu další příběh.
"Jednou se jelo na závody do Houštky, tam často padaly atletické rekordy. Jeden kluk z Ústí, jméno raději neprozradím, se vsadil, že tam rekord neudělám. Ten, kdo prohraje, půjde ze stadionu na nádraží v trenkách. Vyhrála jsem a on šel! To bylo v roce 1951. Tenkrát držela rekord na 800 metrů jistá Barkátková (2:21), já to stáhla na 2:18," směje se.
V době slavných spartakiád v Praze stihla přespolní běh dopoledne a odpoledne skladbu žen. Bylo to sice dost náročné na součinnost, ale pískat na prsty uměla a to stačilo, aby trefila tu správnou partu.
Ze sportu má samozřejmě hodně kamarádů, jednou v roce se schází olympionici v Praze, to se vždycky těší. „Jezdím tam s Janou, ta byla dokonce na dvou olympiádách. Asi budu letos nejstarší, tak mi držte palce, aby mě někdo poznal.“
Postupně ukazovala další fotografie až došla ke své největší sportovní soupeřce Věře Kumerfeld. „Je to Němka, každý rok ke mně jezdí na krátkou návštěvu. Jednou se měl v západním Německu konat závod veteránů a já jsem byla také pozvána. Tenkrát to bylo všechno omezené, dostala bych pár marek. Ona to věděla, tak mě pozvala k sobě a celý pobyt zaplatila. To jsou gesta, která člověk do smrti nezapomene. I to je sport," vysvětluje zarputile.
V době své sportovní kariéry normálně pracovala. K atletice ji přivedl v patnácti letech učitel z Předlic, pan Jiří Hynek. Všiml si jí na tělocviku. Byl to její jediný trenér, kterému vděčí za vše, co ve sportu dokázala. „Uvědomte si, prosím, že ta naše malá zemička uprostřed Evropy dala světu nejen Emila Zátopka, Danu Zátopkovou, Věru Čáslavskou, ale diskaře Daňka, koulařku Fibingerovou nebo nepřekonatelnou Kratochvílovou. Jsem ráda, že jsem některé poznala osobně. V prosinci mi bude devadesát, ale na další olympiádu se fakt těším. Ráda bych slyšela v televizi tu naši hymnu,“ dodala na závěr rozhovoru.
