Lenka Macháčková z Povrlů rozdává radost se psem Artíkem

close info Zdroj: Deník/Tomáš Prchal zoom_in

Úplné začátky mých aktivit v této oblasti se datují do doby, kdy jsem pracovala jako zdravotní sestra v domácí péči a pořídila jsem si fenku Bernského salašnického psa. Mí pacienti toužili štěňátko vidět, a to mě tak začalo všude doprovázet, čímž vznikly první myšlenky zajímat se více o canisterapii. Tu jsem v té době znala převážně jen z informací ze zahraničí. V mé rodině nikdo není dobrovolník a ani canisterapeut, psa jsme předtím neměli, ale v mé činnosti mě povzbuzuje.

close info Zdroj: Deník/Tomáš Prchal zoom_in

Postupně jsem samozřejmě zjistila, že canisterapie je často psychicky náročná, ale to pak záleží na každém jedinci, jak to zvládá. Chodím k umírajícím lidem v rámci paliativní péče, do léčebny dlouhodobě nemocných, ale i k dětem po úrazech či tělesně nebo psychicky handicapovaným. Ale ty nejsmutnější příběhy jsou pro mě často nejvíc povzbuzující a jsou hnacím motorem v mé snaze věnovat se této činnosti dál.

close info Zdroj: Deník/Tomáš Prchal zoom_in

Cena Křesadlo pro mě znamená, nejen pokud jde o oblast dobrovolnictví, vrchol mé činnosti. Je to krásné poděkování pro mě i má zvířátka za to, jak jsme mohli pomáhat. A zároveň je tato cena i motivací pokračovat v canisterapii a v pomoci potřebným, že to všechno má nějaký smysl.

close info Zdroj: Deník/Tomáš Prchal zoom_in

Profesí jsem dětská zdravotní sestra. Asi i díky tomu chápu více potřeby nemocných a také se lépe vyrovnávám s jejich osudy. Z mého pohledu mi to určitě pomáhá. A abych více mohla v rámci canisterapie přinášet těmto lidem radost a ulehčovat jim jejich často nelehký osud, dokončila jsem před čtyřmi roky studium Ergoterapie, které mě posunulo mnohem dál a umožnilo mi využít další možnosti canisterapie. Mým trošku snem je mít jednou Ergoterapeutickou ambulanci, jejíž součástí by byli psi.