Jak je možné, že tak neúrodná místa jako bývalé povrchové doly a výsypky se nakonec mění ve zdravou krajinu?
Právě protože půda je na těchto místech neúrodná, zarůstají pomalu a tím vznikají velmi pestré a různorodé ekosystémy. Osidlují je organismy, kterým se nedaří přežít v běžné kulturní krajině jako je les nebo zemědělské plochy. Zde jim ale prostředí vyhovuje. Velmi často jsou to pak silně či kriticky ohrožené druhy, pro které mohou být tyto lokality posledním možným útočištěm v rámci ČR, ale možná i Evropy. Jsou to hlavně druhy vyžadující otevřenou stepní krajinu, která není intenzivně obhospodařována. Z výzkumů oblastí formovaných bývalou těžbou jasně vyplývá, že území ponechaná přirozenému vývoji vytvářejí mnohem zajímavější a rozmanitější krajinu než řízené rekultivace.
Takže nejlepší obnovou krajiny po těžbě je nedělat nic?
Pokud zvolíme ekologickou neboli přirozenou obnovu, tak skutečně území prostě necháme být. Přirozené procesy můžeme taky částečně usměrňovat, pokud zvolíme tzv. řízenou sukcesi. Tyto metody skýtají potenciál, který se u nás dlouhodobě podceňuje a málo využívá. V ČR se mnohdy snažíme o velké rekultivace a přitom ještě ani neznáme další využití daného území, jejího uživatele a správce. Namodelujeme si krajinu a pak složitě hledáme, kdo ji v této podobě vlastně využije. Pokud ale území poskytneme čas, příroda sama ukáže, kterým směrem se bude ubírat. A my mezitím můžeme postupně hledat smysluplné využití území se zachováním funkčnosti celého ekosystému. Uspořené finanční prostředky za úvodní rekultivace by pak mohly být využity efektivněji – třeba na podporu podnikání přímo v území nebo přilehlých částech. Tato problematika je zároveň velmi aktuální i v kontextu klimatické změny, kdy se výsadby na velkých území jeví jako velmi rizikové a dá se předpokládat, že úspěšnost technicky provedených rekultivací se bude ještě více snižovat.
Takže rekultivační zásahy jsou neobhajitelné?
Přirozené procesy bychom měli maximálně respektovat a prostě do toho přírodě příliš „nekecat“. To platí i v případě řízených rekultivací. Nicméně vidím smysl i v technických rekultivacích, pokud to vyžaduje stanovené budoucí využití. Tedy pokud to má své odůvodnění a zároveň je navržené smysluplné a udržitelné budoucí využití. Technicky provedená rekultivace však bude vždy dražší, rizikovější a méně kvalitní z pohledu krajiny či přírody. Zajímavá může být zejména kombinace obou přístupů.
Kdo vlastně rozhoduje o tom, jak úprava krajiny po těžbě bude probíhat?
Těžební společnost má povinnost vypracovat pro každé území Plán sanací a rekultivací, který následně musí projít procesem schvalování. Kontrolním úřadem je v tomto ohledu Báňský úřad.
Jste členkou komise programu Pestrá krajina Asociace soukromého zemědělství ČR. Proč je důležité krajinu „zpestřovat“?
Čím pestřejší krajina bude, tím bude odolnější. Jako všechny systémy. Systém je vždy nejodolnější a nejstabilnější, pokud je pestrý. Když se pokazí jedna součást, jiná ji zastoupí. Ať již jde o krajinu nebo třeba ekonomiku, je-li systém pestrý, tak nikdy nepadne vše najednou. Vsadit vše na jednu kartu a netrefit se může mít fatální následky. Navíc přírodní ekosystémy jsou založené právě na pestrosti. A to jsou systémy, které fungují už miliony let. Nemusíme se hned vracet se do pravěku, ale je třeba respektovat základní principy, které při hospodaření nesmíme devastovat.
Máme v Ústeckém kraji nějaký pozitivní příklad zpestření krajiny?
Nelze nezmínit Daniela Pitka, který hospodaří v okolí Milešovky v Českém středohoří. Obnovuje tam historické sady, zatravnil erozí ohrožené orné půdy, ponechává stromy a remízky v pastvinách a buduje mokřadní prvky a tůně. Velmi mne také zaujal přístup Statku Vodňanský, který se nachází v Blíževedlech, kousek od hranice Ústeckého kraje. Tam se zas hospodaří na orné půdě v malých blocích s velmi pestrou skladbou plodin doplněnou o remízky a nektarodárné pásy, které podporují hmyz.
Jaký účel taková zpestření krajiny mají?
V současné době se úpravy a opatření v krajině soustředí hlavně na management vody a podporu biodiverzity. Pokud se nám v dohledné době podaří v zemědělské krajině realizovat podpůrná opatření, můžeme očekávat dopady klimatické změny v menší míře než když neuděláme nic. Vhodně umístěný krajinný prvek, jako je polní cesta, soustava tůní nebo remízků pomůže krajině hned v několika ohledech. Zadrží vodu, podpoří biodiverzitu a lokální klima a působí proti erozi. A v neposlední řadě má význam sociální a estetický, který ocení každý z nás.
Daří se tyto změny krajiny uplatňovat?
Existuje celá řada překážek či paradoxů, které se skrývají v našich zákonech a dotačních systémech. Důležité je však postavit se problému čelem, přijmout jasnou strategii a tomu pak přizpůsobit jednotlivá legislativní, ale hlavně i dotační pravidla. Věřím, že se podaří této problematice vyhradit zasloužený prostor a jednotlivé procesy se zrychlí. Je za pět minut dvanáct, leč naděje umírá poslední.
Co může každý udělat pro to, aby krajina byla v lepším stavu?
Stačí neškodit, neničit přírodní prvky a všímat si dění kolem sebe. Existují možnosti zapojení do dobrovolnických akcí, jako jsou výsadby stromů, obnovování a čištění tůní. Hodně zmůžou jednotliví zemědělci a farmáři. A nemalá odpovědnost leží na bedrech vlastníků, kteří jim pronajímají půdu k zemědělským aktivitám. Majitelé půdy by se měli aktivně zajímat o to, jak se na jejich pozemcích hospodaří. Ale před hlavní výzvou stojí politici. Naše krajina jejich podporu potřebuje více než kdy jindy.
