Učitel o výuce tělocviku: Děti jsou dnes jiné, ale ne horší. Sport je musí bavit

Učí na pražském gymnáziu Postupická a říká: „Školy se nemění, kdežto děti a všechno okolo ano. Měli bychom přidat.“

Jak u vás vypadají ony dvě povinné hodiny tělocviku týdně?
Vlastně se moc nezměnily, jen vynecháváme ty povinné nástupy. Snažíme se ale přizpůsobit tělocvik době. Slýchám stížnosti, že děti jsou línější než dřív, myslím ale, že to není pravda, spíš je to tak, že my tělocvikáři se nedokážeme adaptovat na dnešní požadavky dětí.

Život Pavlíny Wolfové se sportem: Zrušíme tělák!

Ozývají se argumenty, že tělesná výchova nemá být zábava, že je to věc disciplíny, ne podbízení se dětem…
Nejde o podbízení. Disciplíny lze přece dosáhnout tak, že je to bude bavit. Škola, tedy i tělocvik, přece má připravovat pro život a ne pro výsledky. Trénuji i výkonnostní sport a jistě vím, že pokud se někdo snaží zlepšovat, tak ho to i baví. Výsledek je vedlejší produkt.

U vás ve škole nemáte problém s tím, že dvě třetiny cvičí, zbytek má omluvenku?
Ne, u nás ve škole necvičí minimum studentů. Celá docházka k nám začíná adaptačním kurzem a už ten je sportovně laděný.

Ale jste gymnázium, kam se hlásí spíš „chytré děti“ než pohybově nadané, ne?
Máme tam všechny děti, a i když jsou některé soustředěné spíš na intelektuální výkon a fyzický je asi moc nezajímá, je přece třeba se k tomu nějak postavit. Vymyslet to tak, aby se ti především chytří mezi sportovně výkonnými prosadili.

Vypadá to, že to asi děláte jinak. Kde by se jinak braly stížnosti tělocvikářů, že děti jsou dnes líné a bez nadšení?
Nevím, ale asi ano, dělám to zkrátka jinak než dřív. Ze zkušenosti na jiné škole vím, že když jsem měl dvacet dětí v ročníku, musel jsem si půjčit žáka, abychom mohli hrát čtyřhru. Cvičili tři. Tady už mi vedení umožňuje přizpůsobit se tomu, co žáky zajímá.

Víme, jaké sporty u dětí bodují. Podívejte se. Ester Ledecká zkoušela i hokej

Teď mi ale ještě řekněte, jak je to v souladu s osnovami?
Osnovy se dají plnit zábavně, ne že ne. Třeba když gymnastiku nazvete parkourem. Vycházím z pozitivního koučingu, který jako trenér vyznávám, a vím, že každý jsme nadaný jinak. Někdo třeba vážně cvičit nemůže, ale tak mívám v hodinách úkoly i pro něj hodnotí cvičící spolužáky ne, kdo byl nejrychlejší, ale kdo se nejvíc snažil. Víte, to je hlavní důvod, proč to děti nebaví, že dost často není vůbec oceňovaná snaha.

Proč se přístup k tělocviku ze strany školy, rodičů i dětí za roky tak proměnil?
Děti jsou jiné, ale ne horší a méně nadané, jsou sebevědomé, víc se ptají a to je přece správně, ne? Když budu suplovat na prvním stupni základky a řeknu, ať mi děcka přitáhnou tři žíněnky, budu jich tam mít hned šest, protože každé chce něco dělat. Bohužel, „starý“ tělocvik se měří výkonem a nezabývá se procesem zlepšování. Když nedám limit zaběhněte stovku za patnáct vteřin, ale chci zlepšení oproti třiceti, co teď máte je to jiné. Jiný požadavek, jiná dikce. Když udělám kotoul zábavně budou mít mezi koleny balon a ten jim nesmí vypadnout je to pro ně výzva, takže zábava.

V 80. letech se prý české dítě průměrně hýbalo více než dvacet hodin týdně, dnes jsou to dvě hodiny. To zní jako fake news, nemyslíte?
Nemyslím, může to tak klidně být. Ubyla cesta do školy většinu vozí rodiče a to hned máte hodinu denně. A k tomu počítačové hry, jsou návykové i já sám si je někdy rád zahraju. Odpadlo „chození ven“ a spontánní pohyb. Ale osobní kontakt potřebujeme všichni i děti. A sport je o kontaktu.

Boháči i srdcaři. Jaké částky jsou ochotni obětovat mecenáši českého sportu?

Co tedy může za to, že jsme 4. nejtlustší národ na světě a vůbec nejtlustší v Evropě?
Může za to nedostatek invence. Nás dospělých, učitelů, rodičů… Pamatujete, když přišli pokémoni? To byl super tah! Děti, i ty, které do té doby seděly u počítače, začaly běhat po parcích a lovily pokémony.

Patří takové věci do školy?
Proč ne? Já si to umím klidně představit. Můžu pokémony vytisknout a rozházet po hřišti budou je hledat a běhat. Hrajeme piškvorky tak, že pobíhají s křížky a kolečky čím rychleji doběhnu a vhodím znak do sítě, tím mám větší šanci vyhrát… Je třeba děti nadchnout.

Můžou podobné nápady přijít ze shora z ministerstva školství?
Jistým způsobem. Zaprvé ministerstvo by mělo víc podporovat výstavbu sportovišť a vybavení náčiním doba se pohnula. Zadruhé: kdyby už na prvním stupni učili aprobovaní tělocvikáři a ne kdokoli. A nebo, kdyby třeba přidali do osnov výrazový tanec, dokud jsou děti spontánní a baví je to… Pak my s těmi staršími už máme na co navazovat. To by musel přijít opravdu špatný učitel, aby jim ten pohyb znechutil!

PAVLÍNA WOLFOVÁ

Bijte na poplach! Podívejte se na deset sportovišť, která volají po záchraně