Vzhledem k pracovnímu vytížení má na focení velmi málo času, a tak mu pomohlo, že jsou fotoaparáty i v mobilech. Což vzhledem k jeho zaměření na městské momentky, které fotí hlavně cestou z práce, jeho focení vlastně nastartovalo. Přitom ho ale umění provází celý život, touha psát poezii ho nikdy neopustila a dokonce má za sebou pár rozebraných sbírek.

Fotíte mobilem i normálním fotoaparátem, proč?
V současné době fotím již většinou foťákem, pouze za nepříznivých povětrnostních podmínek, které mohou být pro focení mnohdy zajímavé, používám mobil. S mým focením je to vlastně podobné, jako s psaním básní. Je to o momentálním nápadu a inspiraci, což se nedá naplánovat. Básně jsem psal vždy nečekaně, například jsem sekal trávu, najednou mi hlavou probleskla myšlenka, první verš, vypnul jsem sekačku a šel to napsat. Pak jsem se vrátil na zahradu a pokračoval dál. S fotkami je to podobné. Kolikrát jdu unavený z práce a vůbec si na focení ani nevzpomenu. Najednou mě něco zaujme, dostanu okamžitý nápad a fotka je na světě.

Martin Vodňanský
básník, fotograf

Od roku 1993 živnostník. Jako hlavní činnost má ale již několik let finanční poradenství. Specializuji se hlavně na stavební spoření, hypotéky a překlenovací úvěry.

Psával jste poezii i povídky a vůbec to nebylo špatné. Vracíte se k tomu ještě?
Poezii v současné době píšu sporadicky. Naposledy mne k psaní inspirovala koronavirová krize a podivně odlišné reakce lidí v různých koutech světa na tento problém. Nyní mne převážně naplňuje fotografování. Co bude ale zítra, nemohu předjímat. Může se stát, že budou zase převládat nápady a inspirace v psaní a nebo nemusí být už žádné. Nechávám to plynout, jak to přijde.

Slyšel jsem, že se vaše tvorba objevila v knihách Josefa Formánka. Oč se jedná?
Objevil jsem se ve dvou Josefových knihách Syn větru a prsatý muž a Úsměvy smutných mužů, v nichž jsem jako postava ústeckého básníka Mártyho. V obou knihách jsou ukázky z mé tvorby. Má báseň Nemocniční trágo blues je i v nedávno natočeném filmu Úsměvy smutných mužů.

Ústecký fotograf Martin Vodňanský si oblíbil snímky zachycující dominanty města nad Labem v odrazu kaluže. Říká jim loužovky. Na snímku je zámeček Větruše.
Ústí v louži. Netradiční pohled na dominanty města skrz kaluže

Doba, kdy jste se angažoval s Generací 70, tedy mezi ústeckými literáty, byla dosti turbulentní. Jak to všechno dnes hodnotíte?
Vzpomínám na to velmi rád. Je to už skoro třicet let. Tehdy jsme dělali autorské večery poezie na různých místech v našem městě, jako například v tehdejším Malém divadle, dále v bývalém Jazzovém klubu, v Malířském koutku i na hradě Střekově. Vůdčí osobností Generace 70 byl básník Pavel Abrt, se kterým jsem i v současné době v kontaktu. Pracuje v zahraničí, ale pokud je doma, tak se spolu často setkáváme.

Máte nějakou humornou vzpomínku, která by otevření novým literárních, potažmo poetických obzorů v roce 1989 a na počátku následující dekády ilustrovala?
Vzhledem k tomu, že je to už třicet let, tak to již vidím trochu v mlze a nějaká humorná vzpomínka se mi nevybavuje. Vzpomínám si ale na jeden zvláštní moment, který byl takovou předzvěstí mého budoucího života. Někdy kolem roku 91 až 92 jsme vystupovali na hradě Střekově v převlecích, které jsme si půjčili v bývalém gymnáziu Schola Ludus. Tehdy jsem se poprvé v životě setkal se svou ženou, která nám je předávala. Pak jsme se začali stále více potkávat až v roce 1994, no a dnes máme již dvě dospělé dcery, které nám dělají radost.

I Ústí nad Labem má co obyvatelům a návštěvníkům nabídnout, ukazuje na snímcích Martin Vodňanský
FOTO: Ústí není jen škaredé. Podívejte se, co na něm máme rádi

Co pro vás tehdy bylo nejdůležitější a jak se to dnes změnilo?
Nejdůležitější pro nás tehdy bylo, že jsme mohli svobodně vyjadřovat pocity a vidění světa ve svých básních, což v kontextu se současností považuji za zásadní, jelikož si nejsem úplně jistý, zda to je dnes ještě vůbec možné.

Co vás vlastně tehdy, nebo kdo, k veršotepectví přivedlo?
První inspirací byla žena, láska, vyjádření citu, momentálního rozpoložení.

Z těch lidí, které jste tehdy potkal, na koho nejvíc vzpomínáte a proč?
Rád vzpomínám na velkého propagátora poezie pana Mirka Kováříka, který také vystupoval v našich pořadech jako host. Mirek se se svou pomocí hlavně mladým autorům zasloužil o samotný život poezie na periferii obecného povědomí. Bohužel zemřel a pokud bych mohl někoho navrhnout na vyznamenání za zásluhy o umění, tak právě jeho.

Zoo v Ústí nad Labem.
Konžský prales, noční Madagaskar. Zoo v Ústí chystá nové expozice

Jaké knihy dnes čtete a jestlipak jste něco sám publikoval, nebo publikovat chcete?
V současné době čtu, pokud mi čas dovolí, knihy historické od profesora Radka Fukaly, se kterým jsem se ještě před koronavirovou krizí setkával. Věnoval mi své knihy o třicetileté válce. Jedná se o propracované obsáhlé dílo. Svou dosavadní básnickou tvorbu jsem shrnul ve sbírce Zdání nehybnosti, kterou vydalo nakladatelství Kmen v roce 2018. Sbírka se stále prodává. Je k sehnání v ústeckém knihkupectví Pod věží a v internetových knihkupectvích. Dále mi ústecké nakladatelství Kristina Kaiserová v roce 2018 vytisklo malou sbírku deseti básní, které se neobjevily ve sbírce Zdání nehybnosti. Tento sborník, který se jmenuje Barvy času, byl již rozebrán a k sehnání už není.

Co plánujete do budoucna?
Nespřádám nějaké plány. Přijímám, co přichází a budu moc rád, když mne budou navštěvovat inspirace a nápady, abych mohl fotit anebo psát, hlavně psát svobodně.