Samo české slovo Vánoce pochází pravděpodobně ze staroněmeckého výrazu winahten neboli později Weihnachten, což znamená svaté noci. A řadí se k vůbec nejstarším slovům, jaká v našem jazyce máme. Podle etymologa Františka V. Mareše, jehož ve své knize Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře cituje Eva Večerková, byl tento výraz přejat už v dobách před příchodem Cyrila a Metoděje, tedy v epoše těch nejranějších počátků křesťanství v českých zemích.
Pohanská ozvěna
Stejně jako v Evropě, i na českém území ovlivnily vánoční zvyky ještě předkřesťanské oslavy obnovy slunečního svitu, jinými slovy „znovuzrození Slunce“, jež znamenalo počátek nového období.
Lidové vánoční obyčeje se proto prolínaly a propojovaly s těmito svátky. Většina lidových zvyklostí našich předků se tak zaměřovala na pozitivní ovlivnění plodnosti, zdraví a hojnosti v novém období na jedné straně a na ochranu obydlí před čarodějnými silami na straně druhé.

Křesťanství doplnilo tuto kulturní tradici vánočními hrami, písněmi a koledami ztvárňujícími příběh narození Ježíše podle biblických evangelií.
Doklady o koledování máme už z nejstarších slovanských literárních památek, konkrétně ze staroslověnsky psaného Velkomoravského penitenciálu (soupisu hříchů a pokání za ně), který vznikl na Velké Moravě ještě před rokem 867. Zajímavé přitom je, že právě koledu, připomínající v originální podobě podomní žebrotu, považovala raná křesťanská církev za hřích.
„Jde-li někdo 1. ledna na koledu, jako dříve činívali pohané, tři léta ať se kaje o chlebě a vodě,“ cituje penitenciál Josef Vašica ve svém díle Literární památky epochy velkomoravské.

Něco takového byl samozřejmě tvrdý trest, ale lidé se koledy nechtěli jen tak vzdát. Proto se v následujících staletích tento zvyk obsahově přetvořil v písně uctívající Krista, které již mohli beze studu zpívat děti, učitelé, pastýři, kostelníci a další obecní či církevní služebníci, byť s nimi nadále obcházeli domy a koledovali si o výslužku.
Cesta k betlémům
Ježíškovo zrození získalo v průběhu staletí také svou výtvarnou podobu v podobě figurkových betlémů neboli jesliček. Ty jsou ovšem výrazně mladší než první koledy, neboť se zrozením jejich tradice souvisí až událost z roku 1223.
Tehdy pozval italský šlechtic Giovanni di Velita Františka z Assisi, aby strávil Vánoce na jeho panství. Budoucí světec si prý přál vidět, jak právě narozený Ježíšek leží v nuzném chlévě na seně v jesličkách, a rozhodl se, že tento výjev zobrazí.

Upravil proto jeskyni na vrcholu skalnatého kopce u vesničky Greccio jako kapli a uspořádal v ní výjev narození Páně, na který pozval v noci 24. prosince vesničany z dalekého okolí. Když nastala půlnoc, rozezněly se všude zvony a vesničané začali stoupat k jeskyni, v níž uviděli za svitu loučí jesličky, oslíka a telátko. František jim pak přečetl úryvky z Lukášova evangelia, podávající příběh Kristova narození jako krásnou vánoční pohádku. Událost tak dala vzniknout nejenom tradici jesliček, ale i vánočních mší.
Ke vzniku chrámových betlémů, známých až dodneška, přispěl tzv. Tridentský koncil z roku 1545, jenž se snažil v reakci na vznik protestanství definovat nauku katolické církve a zdůrazňoval úlohu svátostí. Po něm se zejména v 17. století začaly v chrámech a kostelích stavět o vánočních svátcích honosné figurkové betlémy, připomínající Kristovo zrození. V Praze byly první jesličky vystaveny v roce 1562 v kostele sv. Klimenta.

Do domácností a do rodin se pak betlémy rozšířily v důsledku reformátorského úsilí Josefa II. na konci 18. století, jenž se paradoxně snažil tento zvyk spíše vymýtit. Ve snaze omezit vliv katolické církve totiž začal rušit kláštery, zavírat církevní objekty, a pokud v nich byly betlémy, dával je vyhazovat.
Lidé už se ale malého Ježíška v jesličkách, obklopeného bezmála pohádkovými postavičkami nechtěli vzdát, a přenesli tradici betlémů k sobě domů. Po rozšíření tradice vánočních stromků v 19. století je začali často stavět pod tímto stromečkem. V kostelích, kam se jesličky po josefínských reformách opět vrátily, se přitom často dodržuje zvyk, že „Jezulátko“ se do jesliček ukládá až při půlnoční mši, když se přehoupne půlnoc a nastane opravdu den údajného Ježíšova narození, tedy v prvních minutách 25. prosince.
A proč zasedáme ke štědrovečerní večeři již v předvečer tohoto dne? Protože pro naše předky začínal nový den novou nocí, tedy západem dne předchozího.