Od zatčení "bitcevského maniaka", ruského sériového vraha Alexandra Jurjeviče Pičuškina, uplynulo už 15 let. Bylo právě 16. června 2006, když policisté dopadli tohoto zločince, který po dlouhých 14 let, od července 1992 děsil Moskvany a jen pouhý den před zatčením spáchal v parku svou poslední vraždu.

Dvaatřicetiletý Pičuškin se nejdříve pokoušel zapírat, ale policisté mu pustili záběry z bezpečnostních kamer v metru, na nichž bylo vidět, jak vychází ve společnosti své poslední oběti. V té době už věděli s jistotou, že je to on, že mají před sebou muže, kterého podezřívají nejméně ze 14 vražd. Pičuškin je však přesto dokázal překvapit. Když pochopil, že z této pasti už neunikne, požádal o láhev vodky, načež pronesl šokující větu: "Zabil jsem 61 lidí."

Vysoce inteligentní "retard"

Alexandr Jurjevič Pičuškin se narodil 9. dubna 1974. Jeho otec rodinu opustil, když bylo chlapci devět měsíců, a jeho matka se znovu provdala. Výchovu malého Saši tak nejvíce obstarával jeho dědeček z matčiny strany, k němuž chlapec nabyl asi nejsrdečnější vztah, jaký kdy k někomu pociťoval.

Do blízkosti Bitcevského parku (druhého největšího parku na území Moskvy) se Alexandr dostal poměrně záhy, už ve dvou letech, když se Pičuškinovi přestěhovali do moskevské čtvrti Zjuzino. Byl získali v takzvaných "chruščovkách", tedy prvních sovětských "panelácích", které se začaly stavět v 50. letech minulého století v začátcích éry Nikity Chruščova.

Nejdřív se zdálo, že chlapec prožije v jednom z těchto domů normální dětství. Pak ho ale poznamenala první vážná nehoda: pár let po přestěhování spadl pozadu z houpačky, a když se pokoušel zvednout, udeřila ho vracející se houpačka ještě prudce do čela. Dětská čelní kost je slabší než u dospělého a nechrání ani zdaleka tak dobře - malý Saša skončil v nemocnici s podezřením na poškození čelní kůry mozkové. Taková újma někdy způsobuje, že se člověk stane chorobně impulzívním, nedokáže se ovládat a má sklony k agresi.

Malému Pičuškinovi se právě tohle začalo dít. Ve škole se na ostatní utrhoval a občas se choval nevyzpytatelně. A protože byl spíše slabší a protože dětský kolektiv bývá ještě nevyzrálý a k jakékoli odlišnosti často krutý, začaly ho ostatní děti rychle šikanovat. Někdy ho surově zbily, někdy se spokojily s tím, že na něj pokřikovaly: "Retarde". Alexandrovo nepřátelství vůči ostatním to jen zvyšovalo. Napjatá situace nakonec vyústila v jeho přesun do školy pro děti s poruchami učení, kde skončil přesto, že byl ve skutečnosti vysoce inteligentní.

Byl to právě jeho dědeček, kdo si jako první chlapcovy inteligence konečně všiml a současně pochopil, že jeho talent zůstává vniveč a nemá žádný ventil, protože "pomocná škola" se zabývala spíše Pičuškinovým zdravotním postižením než rozvojem jeho schopností a ani doma ho jeho matka příliš zdařile nevedla.

Dědeček si tak vzal malého Sašu na čas k sobě, povzbuzoval ho k intelektuálním aktivitám mimo školu a aby jeho schopnosti otestoval, naučil ho hrát šachy. Tato hra začala jeho vnuka bavit a skvěle mu šla. Zamiloval si chození s dědečkem do parku, kde hráli jen tak na trávě a kde jeho kombinační schopnosti brzy zaujaly i další "parkové" šachisty. Dědeček měl radost, že se jeho vnukovi daří, a povzbudil ho, ať zkusí své štěstí i proti nim - byť byli mnozí z nich proti chlapci podobně jako on až o dvě generace starší. A Alexandrovi se dařilo nad nimi vítězit.

Tehdy se asi ještě zdálo, že má šanci na šťastný život - našel něco, v čem se mohl seberealizovat, co mu šlo, kde se mu nikdo neposmíval a kde se druzí jeho schopnostem obdivovali; protože starší pánové si už neměli co dokazovat a chlapci jeho vítězství upřímně přáli. Pak ale přišel zvrat. 

Tragická změna vzorů: místo dědečka Čikatilo

Když se Alexandr dostal do puberty, jeho milující a zřejmě i upřímně milovaný dědeček zemřel. Chlapec se musel vrátit zpátky k matce. Dědečkova smrt jím z hloubi duše otřásla a matčina nová rodina mu ještě dodala - měl pocit, že veškerá péče, láska a pozornost rodičů se soustředí na jeho nevlastní mladší sestru, dceru jeho matky a otčíma.

S nastalou situací se nevyrovnal nejlépe. Navenek se zdál být klidný, ale ve skutečnosti začal pít ve velkém vodku, aby utlumil svou bolest ze ztráty blízkého člověka a nějak zvládl své záchvaty agresivního chování. Je nasnadě, že právě v tom vodka příliš nepomáhala.

Matka se mu zřejmě snažila nějak pomoci, ale neměla tolik pochopení pro chlapcovy záliby a jeho duševní vztah, jako míval její otec. Ve snaze syna nějak zabavit mu koupila moped. Saša se šel projet, ale o hodinu později se vrátil domů zmlácený a bez mopedu.

S utkvělou představou, že je celý svět proti němu, si postupně začal v hlavě přehrávat nejrůznější fantazie o kruté a krvavé pomstě všem, kteří se na něm provinili. Vybít si agresi například v počítačových hrách nebo v internetových diskusích nemohl, protože nic z toho v tehdejším Sovětském svazu neexistovalo. Snaha sportovat mu moc sebevědomí nedodala. Nevyléčila ho ani škola, protože se začal učit na tesaře, kde moc příležitostí k rozvoji svých intelektuálních schopností neměl. Dál sice chodil do Bitcevského parku hrát šachy, ale tentokrát už se staršími muži pouze nehrál, ale také popíjel vodku. Na rozdíl od nich uměl bravurně kombinovat a rozvíjet bitevní strategie, i když byl pod parou. 

Začátkem 90. let pak došlo k další události, která mladíka nasměrovala na zlověstnou a hrůznou kolej. Ruská policie konečně dopadla sériového vraha Andreje Čikatila, hrůzného "rostovského řezníka", který během 12 let svého řádění mučil a pozabíjel v okolí Rostova na Donu nejméně 53 lidí. Soud s Čikatilem začal v dubnu 1992 a byla ho plná veškerá ruská média. Čerstvě osmnáctiletého Pičuškina však fascinovalo na jeho případu něco jiného než ostatní - zjistil, že ho popisy Čikatilových zločinů vzrušují. 

Nějaké zkušenosti už v tomto směru měl. Jak ukázalo pozdější vyšetřování, občas vyhledával malé děti, trápil je, vyhrožoval jim a natáčel si to na kameru. Jedno malé dítě takto uchopil jednou rukou za nohu, vyzvedl ho za ni vzhůru nohama do vzduchu a přitom řekl na kameru: "Teď jsi v mé moci… Když tě takhle pustím z okna, proletíš se 15 metrů a bude po tobě."

Natočená videa si pak pouštěl, aby sám sebe utvrzoval ve své moci. Proces s Čikatilem mu však vnukl myšlenku, že se "dá jít" ještě dál. Fakt, že byl tento sériový vrah dopaden a ponese za své činy odpovědnost (v procesu byl Čikatelo skutečně odsouzen k trestu smrti a o dva roky později popraven zastřelením), ho neodradil. Možná věřil, že při své vysoké inteligenci se dokáže takovému osudu vyhnout.

"První vražda je jako první láska"

První vraždu Pičuškin spáchal 27. července 1992. Obětí se stal Michail Odičuk, jeho spolužák, ale kupodivu ani jeden z jeho někdejších školních utlačovatelů. Byl to naopak jeho nejlepší kamarád, kterého s Pičuškinem spojovalo to, že byl mezi vrstevníky spíše slabší - dokonce i než samotný Pičuškin.

Budoucí vrah, který byl od Čikatilova procesu posedlý myšlenkou na spáchání krvavého masakru, Odičukovi navrhl, že by mohli spolu zkusit zabít několik lidí. Těžko říci, co si v tu chvíli Odičuk myslel, nicméně plán hned nezamítl. Možná si říkal, že jeho kamarád jen žertuje, možná ho podobný nápad úplně zaskočil. Nebo se třeba bál svého nevyzpytatelného přítele hned odmítnout. 

Ať tak či onak, oba mladíci se vydali večer do potemnělého Bitcevského parku, sledovali potenciální oběti a Pičuškin pomalu a detailně rozvíjel podrobnosti nadcházejících vražd. Odičukovi zřejmě teprve teď došlo, že to jeho hrozivý druh myslí skutečně vážně, a celý plán zamítl. Což byla poslední věc, kterou v životě udělal. 

Pičuškin dostal nekontrolovatelný záchvat vzteku. Když vedl Odičuka do parku, měl s sebou už i vražedný nástroj, dlouhý kus provazu na utažení vražedné smyčky kolem krku. Teď ji utáhl svému spolužákovi a příteli a opravdu ho v parku uškrtil. Jeho tělo pak hodil do nezakrytého kanálu.

"První vražda je jako první láska - na tu se nezapomíná. Dlouho jsem z toho byl celý pryč," popsal o mnoho let později tento čin. A nevymýšlel si. Než od první vraždy přikročil k sériovému zabíjení, uplynulo dlouhých devět let. Policie ho bohužel během této doby nevypátrala.

Znovu vraždit začal až v roce 2001 a tentokrát se zaměřil především na starší bezdomovce, kteří v parku nocovali. Nejdřív si získal jejich důvěru tím, že jim nabídl vodku (tu moskevský bezdomovec nikdy neodmítne), a poté, co je opil, je svrhával do stok a kanálů, které parkem procházely. 

"Chce to kladivo, potřebuji více emocí"

Brzy ale zjistil, že tak přímočarý způsob zbavování se lidí ho neuspokojuje, což později opět popsal dost strašidelně znějícími slovy, že "potřeboval více emocí". Od té chvíle začal napadat lidi kladivem a opakovanými údery jim roztloukal hlavy. Do zejících otvorů v lebkách pak zarážel lahve vodky jako svůj "podpis". A také mu přestali stačit bezdomovci - teď už napadal i mladší muže, ženy a děti. V počínání byl brutální a zákeřný. Na každou oběť útočil zezadu, aby ji zaskočil a ona mu nepotřísnila oděv krví, což by se při jejím případném odporu mohlo stát. 

Deset z jeho obětí přitom mohl minimálně od vidění znát, protože žili ve stejném komplexu paneláků jako on. Těla zavražděných nadále ukrýval v kanálech, ale po čtyřech letech vraždění ho to přestalo bavit. Jednak byl unavený, jednak už zřejmě chorobně toužil po velké mediální pozornosti a pochopil, že ji získá jedině tehdy, když na sebe upozorní.

Během jednoho jediného podzimního měsíce roku 2005 se tak v parku našla hned tři lidská těla s roztřískanou hlavou a s nějakým předmětem vraženým do změti zlámaných lebečních kostí a mozku. Konečně se začalo mluvit o psychopatovi řádícím v Bitcevském parku. Vrah mohl být spokojen - na jaře 2006 už o něm psaly všechny velké ruské deníky a zprávy o něm běžely na všech federálních kanálech. Později uvedl, že zvlášť oceňoval to, že média nezapomínala popisovat jeho úděsné "podpisy".

Osudnou se mu stala poslední vražda, spáchaná v červnu 2006. Zavražděnou obětí byla šestatřicetiletá Marina Moskaljová, jíž v parku opět rozmlátil hlavu a do rozbité lebky zapíchl dva kusy dřev. Šachista se však tentokrát přepočítal. 

Moskaljová byla jeho kolegyně z práce, svobodná matka dospívajícího syna. Když jí Pičuškin nabídl, že by si mohli spolu skočit do parku něco vypít, ráda přijala, ale předtím nechala svému synovi doma vzkaz, kam jde a s kým - a uvedla Pičuškinovo jméno.

Zajímavé bylo, že vrah o tomhle lístku věděl. Později vypověděl, že mu "všechny hlasy na světě říkaly, že ji musí pustit" a že byl rozhodnut nechat ji jít. Dokonce se od ní v parku na deset minut vzdálil a zřejmě doufal, že se žena mezitím sebere a odejde domů. Moskaljová se na něj ale rozhodla počkat, a když se vrátil, už se nedokázal ovládnout. Následovaly smrtelné rány do hlavy a výroba "podpisu".

Policie našla u zavražděné lístek z metra, což ji dovedlo k tomu, aby přezkoumala kamerové záznamy z vestibulu, kde ji našla, jak vystupuje jen nedlouho před svou smrtí v Pičuškinově přítomnosti z vagonu a společně kráčejí po nástupišti směrem k parku. V kombinaci se vzkazem pro syna, který našli u ní doma, už nebylo těžké pachatele identifikovat a usvědčit.

Vrah policisty ale přesto šokoval, když udal více než 60 zabitých na svém kontě. Tvrdil, že se při zabíjení cítil jako Bůh, protože rozhodoval o životě a smrti. "Zabíjel jsem, abych žil, protože život bez vraždy je pro mě jako život bez jídla," tvrdil. "Cítil jsem se jako otec všech těch lidí, protože jsem to byl já, kdo jim otevřel dveře do jiného světa."

Podle psychiatrů byl v době páchání svých činů duševně zdráv, schopen rozpoznat nebezpečnost svých činů, ale trpící asociální a narcistickou poruchou osobnosti. Byl usvědčen ze 49 vražd a tří pokusů o vraždu (tři lidé, které vhodil do stoky, náhodou přežili), sám pak požádal, aby mu bylo připočteno ještě dalších 11 vražd, jež policisté neodhalili. V současnosti je ve vězení v samovazbě v arktické trestanecké kolonii "Polární sova".