Svým způsobem se dá říci, že demokratická revoluce na Filipínách byla jednou z předzvěstí zásadní změny geopolitického světa, k níž na sklonku 80. let minulého století došlo. Po dvou desítkách let byla v roce 1986 ukončena nenásilnou lidovou revolucí vláda diktátora Ferdinanda Marcose, jež se v posledních letech jeho éry vyznačovala značnou korupcí, hospodářskou stagnací a propastnými rozdíly v životní úrovni filipínských obyvatel podle toho, zda náleželi či nenáleželi k diktátorově klice.

Velkému požáru Káhiry v lednu roku 1952 podlehlo na 750 budov
Černá sobota. Žháři rozpoutali v Káhiře hotové peklo, Brity upalovali zaživa

Corazon Aquinová byla manželkou senátora Benigna Aquina představujícího jednoho z nejvýznamnějších Marcosových kritiků. Diktátorský prezident nechal Aquina začátkem 70. let uvěznit, poté jej donutil k emigraci do Spojených států, a když se Aquino v roce 1983 z exilu vrátil, byl zavražděn.

Likvidace senátora však neznamenala odstavení jeho vdovy. A Corazon Aquinová se rychle projevila jako energická a rázná politička. V roce 1985 se rozhodla kandidovat proti Marcosovi v prezidentských volbách, a když se dal po volbách konaných 7. února 1986 vyhlásit opět vítězem (navzdory tomu, že víc hlasů získala Aquinová), vyzvala Flipínce k masovým projevům občanské neposlušnosti. Tato výzva vedla k lidové revoluci, v jejímž důsledku musel Marcos utéci ze země.

Série spiknutí

Aquinová se ujala prezidentského úřadu, ale od samého počátku čelila značnému odporu. Jen od poloviny roku 1986 do začátku roku 1987 čelila hned několika pokusům o násilný puč, v roce 1987 pak tato spiknutí dále pokračovala. Za útoky a ozbrojenými akcemi stálo většinou vojenské Hnutí reformy armádních sil, podporované přívrženci svrženého Marcose.

K první akci došlo už 6. července 1986, kdy 400 vojáků pod velením Marcosova bývalého spolubojovníka Artura Tolentina obsadilo násilím hotel Manila v hlavním městě a Tolentino prohlásil, že je zmocněn Marcosem k převzetí vlády. Jeho prohlášení ale nijak nezaujalo veřejnost, a puč tak skončil nenásilně již po 36 hodinách.

V srpnu 1986 se podle filipínského ministra obrany podařilo včas odhalit a překazit spiknutí, jehož cílem měl být únos prezidentky, viceprezidenta a náčelníka generálního štábu ozbrojených sil.

Pochod demonstrantů od Kremlu k Bílému domu, 19. srpna 1991
Vánoční zázrak. Před 30 lety se rozpadl Sovětský svaz, v závěru navíc bez násilí

V listopadu byla Aquinová varována před možným pokusem o převrat v předvečer cesty do Japonska. Vojenská akce, nazvaná jako „Spiknutí bůh ochraňuj královnu“, byla nejdříve naplánována na 11. listopadu 1986, a když byla odhalena a úmyslně popsána ve filipínském deníku Inquirer, změnili konspirátoři její datum na 22. listopadu.

Vláda se však dozvěděla i o této variantě, a tak na 22. listopadu uvedla do nejvyšší pohotovosti armádu a řada povstaleckých vojenských jednotek byla obklíčena a zajištěna dříve, než vůbec začaly jednat. Den na to Aqionová oznámila, že odvolala ministra obrany z funkce (podezřívala ho z toho, že byl puči nakloněn) a že přebuduje svůj kabinet, aby dala vládě šanci začít úplně znovu.

Vojenské útoky

K dalšímu útoku došlo právě před 35 lety, dne 27. ledna 1987. Stovka vojáků loajálních k Marcosovi obsadila pod velením plukovníka Oscara Canlase komerční rozhlasový a televizní komplex ve městě Quezon a další vojáci se pokusili převzít klíčová vojenská zařízení, konkrétně filipínskou leteckou základnu Sangley Point. Povstání mělo být údajně součástí Marcosova plánu na dramatický návrat z exilu.

Členové přepadového oddílu americké šesté armády, tzv. Alamo Scouts, po úspěšném přepadu
Dokonalý plán. Před 75 lety se povedla jedna z nejodvážnějších válečných akcí

Razie na objekt televize a rozhlasu se spiklencům zdařila, útok na leteckou základnu ne. Jeden povstalecký voják byl při pokusu o její násilné obsazení zabit, dalších 35 bylo raněno. Hlavní organizátor útoku na základnu, bývalý armádní podplukovník Rodolfo Calzado, byl v roce 1991 odsouzen k dvanáctiletému vězení.

V sobotu 18. dubna 1987 (nazvanou později Černá sobota) se pokusilo 13 povstaleckých vojáků obsadit pevnost Bonifacio, opět však byli během rána odraženi, což jednoho z nich stálo život. Další pokus o násilné převzetí a ovládnutí strategického objektu, konkrétně mezinárodního letiště v Manile, byl v červenci odhalen dříve, než začal.

Teče krev

K nejvážnějšímu pokusu o svržení vlády prezidentky Aquinové došlo 28. srpna 1987. Členové Hnutí reformy armádních sil pod velením plukovníka Gregoria Honasana provedli toho dne nad ránem koordinovaný útok na řadu strategických bodů.

Sám Honasan vedl útok na prezidentský palác Malacañang, jenž povstalci oblehli. Během několika hodin byli odraženi, boje si však vyžádaly řadu životů vojáků i civilistů. Zraněn byl také Aquinové syn, budoucí prezident Benigno Aquino III.

Jordánský generál a premiér Wasfi Tal, který se stal 28. listopadu 1971 obětí atentátu, spáchaného teroristickou skupinou Černé září
Černé září nevraždilo poprvé na OH v Mnichově. Zvěrstvo předvedlo už o rok dřív

Povstalci se dále zmocnili části letecké základny Villamor, tří televizních stanic v Manile, vojenských táborů v provinciích Pampanga a Cebu a letiště ve městě Legaspi. Do konce dne se však vládním jednotkám podařilo dobýt většinu objektů zpět a dne 29. srpna pokus o převrat skončil. Vyžádal si 53 mrtvých a více než 200 zraněných; mnoho obětí byli neozbrojení přihlížející civilisté, do nichž povstalci spustili palbu poté, co se jim lidé začali vysmívat.

Navzdory opakovaným pokusům o puč vládla Aquinová Filipínám až do své smrti v roce 2009 a těšila se obrovské popularitě. Po ní byl v roce 2010 zvolen filipínským prezidentem její syn Benigno.