Kliknutím zvětšítePodle místního obyvatele Tarase Ševčenka to bylo jako ve filmu. Ráno 24. února v šest hodin z okna kuchyně svého bytu v pátém patře s výhledem na letiště Gostomel na severním okraji ukrajinského města Buča sledoval, jak asi dvacet ruských vrtulníků vlétlo nad zem a vypustilo parašutisty na asfalt pod sebou.
„Připadal jsem si jako ve filmu, víte, viděl jsem všechny ty vrtulníky, dokonce jsem viděl i tváře těch výsadkářů,“ řekl listu The Guardian.
Všude mrtvá těla
Přesně tímto okamžikem začaly pro Buču strašlivé dny. Město, které leží 35 kilometrů severozápadně od Kyjeva, se rychle stává synonymem pro nejhorší zvěrstva války Vladimira Putina na Ukrajině.
Události, které se odehrály v následujících dnech, byly podle 43letého Ševčenka nepředstavitelné. Těla převálcovaná tanky se proměnila v „lidské koberce“, Rusové navíc stříleli téměř kohokoliv, i starší lidi, kteří se jim připletli do cesty. Objevují se i tvrzení, zatím zcela neověřena, že ruská armáda vraždila a znásilňovala mladé dívky.
S rostoucím počtem svědků a s čím dál větším počtem fotografií, ukazujících mrtvá těla na bučských silnicích, se zdají být válečné zločiny ze strany okupačních ruských vojsk bohužel až příliš reálná.
Nejdřív byl klid
Ševčenko, trenér bojových umění ve škole, a jeho matka, sedmasedmdesátiletá Jevdokija Ševčenková, vzpomínají, že po vylodění Putinových vojsk byl tři dny klid. Společně řešili, co mají dělat, zda utéct, či zůstat. Ty, kteří se nakonec rozhodli odejít hned první den, považovala většina sousedů kolem Ševčenkova bloku za zbytečně vyděšené a jejich reakci za přehnanou. „Normálnost“ prvních 72 hodin však byla jen iluzí.
„Nejdřív jsem se rozhodl zůstat, protože jsem přemýšlel, kam jít? Ale neměl jsem kam jít a měl jsem z toho strach. Navíc nejsme tak bohatí, abychom během jednoho dne úplně změnili svůj život. Třetí den jsem si bohužel uvědomil, že je pozdě někam utíkat nebo něco měnit, protože válka byla doslova kolem mého domu, v mé ulici. Po mé ulici jezdily tanky. Když střílely, bylo to strašně děsivé, je to jako řev,“ popsal třetí den války Ševčenko.
Čtvrtý den už se všude rozmohla panika. „Všichni hledali na internetu nějaké možnosti, jak se dostat pryč. Kdo měl vlastní auto, prostě utíkal a riskoval všechno. Náš dům má 69 bytů a zůstaly v něm jen čtyři rodiny.“
Úkryt ve sklepě
Ševčenkova matka Jevdokija se vyděšená přestěhovala do vlhkého studeného suterénu bloku o rozloze pouhých 20 metrů čtverečních, osvětleného pouze svíčkami, kde se připojila k osmi dalším rodinám, včetně tříletého dítěte a 86leté ženy.
Jevdokija tam zůstala následujících 13 dní a nocí, přičemž jako záchod jí sloužil pouze kbelík. Podle Ševčenka je šestaosmdesátiletá žena, která se tam také ukryla, možná stále ještě ve sklepě.
Pátý den byly přerušeny dodávky plynu do města. „Lidé pochopili, že potřebujeme nějak uvařit vodu. U vchodu do budovy jsme udělali jakési místo na vaření. Bylo to prostě ohniště se dvěma cihlami po stranách,“ popisuje Ševčenko polní kuchyni.
Mrazivé příběhy
Rozhovory u ohně byly plné řečí o posledních mrtvých. „Mrtvá těla ležela jen tak na ulicích, nedovolili nám s nimi hýbat," řekl Ševčenko. Vyprávěl také o jednom zabití, které ale nebylo možné nezávisle ověřit. „Byl tam nějaký děda, šel s manželkou, chtěli přejít ulici, zastavili je nějací Rusové. Víte, jací jsou tihle staříci, prostě rádi odmlouvají a tak. Tak ho prostě zastřelili a té ženě řekli: 'Jen jdi dál'. Ona se vrhla k manželovi a začala brečet, a oni jí řekli: 'Jestli si chceš lehnout vedle něj, tak tě taky můžeme zastřelit'. Ona jim řekla, že si potřebuje vzít tělo, ale oni řekli: 'Ne, jen jděte dál'. A ona šla dál, plakala a šla. Stalo se to vedle McDonaldu, 30-40 metrů od mého domu.“ Rozrušená žena pak přistoupila k Jevdokiji a dalším lidem, kteří stáli poblíž, snažila se popadnout dech a vyprávět svůj příběh o tom, jak se zoufale snažila získat tělo svého muže.
Devátého března už Ševčenko věděl, že se musí dostat ven, ale zdálo se, že jsou v pasti. „Začal jsem analyzovat všechny možné způsoby útěku, ale jsem rád, že jsem to tehdy nezkusil. Protože jiní lidé, kteří byli odvážnější než já, utekli a byli zastřeleni. Někteří z nich se vrátili zranění, ale někteří zůstali navždy v autě mrtví.“
Cesta z pekla
Následujícího dne Rusové souhlasili se zřízením humanitárního koridoru pro evakuaci civilistů. Došlo k exodu, ale Rusové řekli, že dovolí odejít jen ženám a dětem.
„Měli jsme sousedy o patro níž, byl tam jeden muž, který říkal, že se mu podařilo dostat ven. Chtěl jsem to také zkusit. Tak jsem se 11. března vzbudil v šest hodin ráno a běžel do sklepa vyzvednout mámu, v tu chvíli se ozvala střelba.“
Když se dostali ke koridoru, zjistili, že pouští jen ženy a děti. Ševčenko se proto rozhodl přidat k ostatním mužům, kteří šli pěšky do Romanivky, která je asi 12 kilometrů od Buči. Muselo se však jít přes řeku a rašeliniště a ten den bylo venku minus devět stupňů, vyprávěl.
V deset hodin dopoledne se Ševčenko vydal na cestu, ale ne po silnici, nýbrž po polích, spolu s dalšími asi dvaceti muži. Kolem nich začaly bzučet kulky. Někteří padli k zemi, zasaženi a zraněni. Jiní, včetně Ševčenka, utíkali a snažili se ukrýt před domnělými odstřelovači.
Zachránil sebe i psa
„Nemohli jsme ani pomoci zraněným, protože jakmile se přiblížíte k někomu, kdo padl, můžete být zastřeleni také. Bylo nás stále méně a méně. Neustále jsem se ohlížel dozadu a do stran. Nezajímali jsme se o sebe navzájem a nevěnovali jsme si pozornosti. Prostě převládly zvířecí instinkty. Připadal jsem si jako útěkář z koncentračního tábora.“
Trasa je vedla přes Irpin, Ševčenko se dostal k ústřednímu městskému hřbitovu, prošel tamním lesem a pak odbočil směrem k vesnici Stojanka vedoucí k cíli cesty Romanivce.
Mrtvých těl potkal cestou prý nespočet. „Spousta z nich jen seděla v autech. Spousta jich ležela na chodnících, hodně jich bylo rozmačkaných u tanků. Jako ty koberce ze zvířecí kůže a ten zápach byl nesnesitelný. Takhle tam leželi asi deset dní,“ popsal hrůzy, které zažil.
Sedm hodin Ševčenko běhal, chodil a schovával se v naději, že se dostane do relativního bezpečí. „Pak jsme uviděli naše vojáky. Věděli, že jsme uprchlíci, jen nás požádali, abychom jim ukázali pasy. Pak nás čekaly autobusy.“
Dnes netuší, kolik z asi dvaceti mužů, kteří se vydali na cestu, ji zvládlo. „Víte, nejenže jsem se nedíval, ale zapomněl jsem i dýchat. Doslova jsem zapomněl, že se dá dýchat nosem. Dýchal jsem ústy, srdce mi vyskakovalo z hrudi. Můj pes, kterého jsem měl celou dobu v bundě byl nervózní a vystresovaný.“
Autobusem odjel na kyjevské hlavní nádraží, kde se znovu setkal se svou matkou.
„Víte, když jsem se dostal do bezpečí, měl jsem pocit, že to byl jen nějaký vtip. Připadal jsem si jako ve filmu Matrix. Jako by mě někdo zatáhl za vlasy a hodil mě do Matrixu na 16 dní a sledoval, jak se chovám. A později se mně jim zželelo, vytáhli mě odtamtud zpátky do mírumilovného světa, poplácali mě po hlavě a řekli mi: 'Dobře, přežil jsi',“ uzavřel své vyprávění pro list The Guardian.
Masakr v Buči
Ve městě Buča, které o víkendu osvobodil ukrajinská armáda, byly nalezeny obrovské masové hroby. Jeden z nich, obsahující těla nejméně 57 civilistů, byl odkryt v zemi u kostela v centru města. Satelitní snímky ukazují, že jáma byla vyhloubena někdy před 31. březnem, kdy Putinovi muži měli oblast stále pod kontrolou. Podle ukrajinských úřadů byla nalezena těla celkem nejméně 410 civilistů, z nichž mnohá byla roztroušena po ulicích.
V jednom hrobě byla nalezena těla starostky a její rodiny, kteří byli zabiti za to, že odmítli kolaborovat. Ukrajinský ministr zahraničí označil Rusko za „horší než Islámský stát“, zatímco světoví lídři vyzvali k vyšetření válečných zločinů. Rusko nařčení z vražd v Buče odmítá. Tvrdí, že záběry z místa jsou falšované.
„Mrtvoly popravených lidí stále lemují ulice. Ruce mají svázané za zády bílými 'civilními' hadry a byli zastřeleni zezadu do hlavy. Takže si dokážete představit, jakého bezpráví se tu dopustili,“ řekl v sobotu agentuře Reuters starosta Bučí Anatolij Fedoruk.
V pondělí zmasakrované město navštívil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.
15
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
