Kliknutím zvětšíteNejdříve zmiňme jeden základní fakt: v úterý 6. září 1932 byla v lese nedaleko vesnice Gerasimovka v dnešní Sverdlovské (tehdy Tobolské) oblasti nalezena mrtvá těla dvou chlapců, tehdy třináctiletého Pavlíka Morozova a jeho mladšího bratra, osmiletého Fedi. Oba chlapci byli ubodáni, k čemuž, jak se později ukázalo, došlo o tři dny dříve, v sobotu 3. září.
Policie začala případ zprvu vyšetřovat jako běžný kriminální čin. Matka obou chlapců Taťána Morozovová podezřívala příbuzné ze strany svého manžela Trofima. Vyšetřovatelé jí označené osoby zadrželi a jeden ze zadržených, Pavlíkův devatenáctiletý bratranec jménem Danila, se k zabití obou dětí skutečně přiznal.
Údajným motivem mělo být to, že Danilova rodina ukrývala zbraň a domnívala se, že Pavlík to udal policii. O jeho smrti prý rozhodl jedenaosmdesátiletý Pavlíkův děda Sergej Morozov a věděla o tom i devětasedmdesátiletá Pavlíkova babička Xenia a jeho strýc Arsenij Kulukanov. Mladší Feďa se pak k vykonání ortelu připletl, protože byl prostě ve špatný čas na špatném místě.
Vypadalo to jako tragické vyústění banální rodinné rozepře. Mělo však bohužel další drastický důsledek: všichni výše uvedení spiklenci byli po roce odsouzeni k trestu smrti a zastřeleni. Zastřelen byl také Pavlíkův otec Trofim, třebaže byl v té době daleko na severu. Ten si prý musel dokonce před smrtí sám vykopat svůj vlastní hrob.
Proč byl rozsudek tak drakonický k tolika odsouzeným? A jak se stalo, že právě z tohoto vesnického zločinu vyrostl jeden ze světově nejslavnějších případů propagandy sovětského režimu? A co způsobilo, že se z dvanáctiletého usmrceného chlapce stal nejdříve oslavovaný pionýr hrdina a později zase zatracovaný zrádce vlastního otce? Kdo byl Pavlík Morozov doopravdy?
Složitá rodinná historie
Narodil se 14. listopadu 1918 v Gerasimovce jako nejstarší ze čtyř až pěti dětí. Jeho otec Trofim Morozov bojoval za sovětské občanské války začátkem 20. let v řadách Rudé armády a po jejím vítězství se stal v Gerasimovce předsedou místního sovětu (obecní rady). Rodina ale žila v chudobě, na čemž mělo podle vzpomínek ostatních lidí ve vesnici nemalý podíl to, že otec pil. V opilosti navíc bil manželku i děti. Koncem 20. let od rodiny odešel a o jeho majetek, jakkoli skrovný, se brzy rozhořel spor mezi jeho příbuznými a matkou dětí.
Pavlík musel jako nejstarší syn v rodině převzít část otcových povinností, a do školy tak začal chodit teprve ve 12 letech. To se psal rok 1930, a právě tato doba začala do zprvu ryze rodinného konfliktu stále silněji promlouvat, protože to bylo období stále silnější kolektivizace a vyvlastňování soukromého majetku, probíhajícího po celé zemi. Mezi povinnosti předsedy sovětu bylo přesvědčovat rolníky, aby vstoupili do „kolchozů“, tedy jednotných zemědělských družstev, a odhalovat kulaky.
V Gerasimovce se nestal součástí kolchozu ani jeden místní statek. „Situace byla napjatá, také proto, že do této oblasti dorazilo 11 tisíc vyvlastněných a vysídlených rolníků, kteří byli deportováni do zvláštní osady. To jsou informace, na nichž se všichni badatelé víceméně shodnou. Dál se ale začínají rozcházet,“ napsal letos v květnu ruský web Prověreno (Prověřeno).
V dubnu 1930 napsal Trofim Morozov prohlášení, v němž žádal o uvolnění z funkce předsedy sovětu. Zda k tomu došlo, nebo ne, není jisté. „V. A. Kučin v knize ‚O historii rozvoje a rozvoje Tavdinského okresu a města Tavda‘ cituje text prohlášení a poznamenává, že k němu nebylo přijato žádné usnesení. Není tedy jasné, zda Trofim Morozov v době svého zatčení zůstával v čele místního sovětu nebo zda pracoval v obchodě se smíšeným zbožím, jak tvrdí jiné zdroje,“ píše web Prověreno.
Mohyla Pavlíka Morozova a jeho bratra Fedi v jejich rodné Gerasimovce
V listopadu 1931 zadržela policie na stanici Tavda vzdálené 40 kilometrů od Gerasimovky vysídleného rolníka jménem Zvorykin, u něhož našla dva prázdné formuláře s razítky gerasimovského sovětu. Tyto formuláře umožňovaly takovým lidem opustit vyhnanství a získat práci v továrně nebo na stavbě. Rolník se policistům přiznal, že si oba formuláře koupil načerno od předsedy sovětu. Policie tedy zatkla i Trofima Morozova.
Co říká propaganda?
A právě tady začíná do příběhu Morozovových vstupovat sovětská propaganda, jejíž mašinérie se rozjela naplno krátce po Pavlíkově smrti. Podle její konstrukce byl totiž Trofim Morozov zatčen na základě synova oznámení, že zatajuje obilí, a když se pak na přelomu roku 1931 a 1932 konal veřejný proces, Pavlík prý vznesl proti svému otci plamennou obžalobu.
Objevil se i úryvek projevu, jímž měl chlapec oslovit přímo soudce, k němuž prý mluvil jako k rodinnému příbuznému: „Já, strýčku soudce, nemluvím jako syn, ale jako pionýr! A já říkám: můj otec zrazuje věc října!“
Trofim Morozov byl poté odsouzen na deset či podle některých historiků na pět let vězení za to, že „jako předseda vesnického sovětu se přátelil s kulaky, chránil jejich statky před zdaněním a po odchodu ze sovětu přispíval k útěku vysídlených rolníků prodejem černých povolenek“.
Poražení kulaci a „nepřátelé lidu“ si prý něco takového nenechali líbit, a když se chlapec v září 1932 vracel spolu s bratrem Feďou ze sběru klikvy, u lesa je přepadli a ubodali. Pavlík skonal jako pionýr hrdina, který padl za své přesvědčení a za službu vlasti.
Takto pojatého příběhu se chopil novinář Pavel Solomein, jenž v tomto duchu sepsal knihu „V kulakově hnízdě“ a poslal ji Maximu Gorkému. Slavný spisovatel pak veřejně upozornil na kulacké spiknutí a na sjezdu Svazu spisovatelů pronesl plamenný projev věnovaný chlapcově památce.
Od poloviny 30. let se tak začal po celém Sovětském svazu formovat kult Pavlíka Morozova: na jeho počest byly pojmenovávány ulice i náměstí, v řadě měst i vesnic vyrostly jeho pomníky, o jeho hrdinství se skládaly básně i písně a děti byly ve školách vedeny k tomu, aby jednaly jako on.
Jeho popisované „zásluhy“ přitom neustále narůstaly: během devíti měsíců od procesu s otcem prý dále informoval stranické orgány o tom, že soused ukrývá chléb, že manžel jeho vlastní tety krade obilí patřící státu a že část tohoto obilí skončila u jeho dědečka Sergeje Sergejeviče Morozova. Zmínil se prý také, že jeho strýc ukryl část svého majetku, aby mu nebyl zkonfiskován, a byl nápomocný novým členům sovětu při jeho hledání.
Tato propaganda měla ten neblahý důsledek, že řadu dětí opravdu zmanipulovala k tomu, že začaly sovětské tajné policii OGPU (zkratka znamená Objediněnnoje gosudarstvennoje političeskoje upravlenije, tedy Jednotná státní politická správa, pozn. red.) nahlašovat domnělé i skutečné přečiny svých rodičů.
V roce 1955 byl Pavlík Morozov posmrtně vyznamenán titulem Pionýr hrdina Sovětského svazu a pod číslem jedna byl zapsán do Knihy cti Všesvazové pionýrské organizace V. I. Lenina.
Proměna v antihrdinu
Mýtus o prvním pionýru hrdinovi přežíval desetiletí, po druhé světové válce se rozšířil i do dalších zemí ovládnutých sovětským impériem a pro mrtvého vesnického chlapce měl neblahý důsledek v tom, že jej v očích mnoha lidí zasažených komunistickou krutovládou proměnil v symbol zrádce, udavače a všeobecně nenáviděné osoby, tedy v přesný opak toho, než jak se jej propaganda snažila prezentovat. Možná proto bylo vzpomínání na něj v 60. a 70. letech minulého století trochu utlumeno.
Jeho příběh však znovu ožil v polovině 80. let po nástupu Michaila Gorbačova do funkce generálního tajemníka sovětské komunistické strany a po zahájení jeho politiky „perestrojky a glasnosti“, tedy přestavby a otevřenosti, jejíž součástí bylo i odtabuizovávání řady historických témat.
To vedlo i k definitivnímu zničení kultu Pavlíka Morozova. Impuls k tomu dala v roce 1987 vydaná kniha Jurije Družnikova „Informátor 001, aneb Nanebevstoupení Pavlika Morozova“. Spisovatel ho prezentoval právě v souladu s převládajícím míněním lidí ponížených či postižených komunistickým režimem, tedy jako drobného udavače, navíc s mentální retardací.
„Pavlík Morozov se najednou proměnil v antihrdinu, jeho jméno se stalo synonymem pro zradu. V 90. letech 20. století bylo mnoho jeho pomníků zbouráno a ulice a náměstí po něm pojmenované byly přejmenovány,“ napsala v roce 2006 ŕuská agentura Ria Novosti.
Tento tlak však vedl na druhé straně k protitlaku, tedy k potřebě chránit skutečnou postavu Pavlíka Morozova a její skutečný příběh. Hodně lidí totiž bylo přesvědčeno, že si tak tvrdé odsudky nezaslouží.
Se svým svědectvím se tak přihlásila Pavlíkova učitelka Ljudmila Isaková, která sdělila médiím svou vlastní verzi jeho příběhu, již podle agentury Ria Novosti potvrdil i Pavlíkův mladší bratr Alexej. Podle ní otec chlapců skutečně pil, týral je i jejich matku a nakonec rodinu opustil kvůli jiné ženě.
Škola, kde se učil Pavlík Morozov. Objekt ruského kulturního dědictví
Učitelčino svědectví i vzrušená veřejná diskuse vedly koncem 90. let k přezkoumání celého „případu Morozov“. V rámci těchto přezkumů se snad alespoň částečně podařilo očistit Pavlíkův příběh jak od falešné legendy o hrdinském pionýrovi, tak i od pomluvy, která z něj dělá zrádce jeho nejbližších.
Pravděpodobná fakta
Jak tedy vypadají pravděpodobná fakta o Pavlíkově krátkém životě? Proti svému otci zřejmě nikdy u žádného soudu nevypovídal, a už vůbec na něj nepsal žádná udání či plamenné žaloby.
Jediné, co po otcově zatčení pravděpodobně udělal, bylo to, že v rámci předběžného policejního šetření dosvědčil, že „tatínek maminku bil“ a že otec do domu nosil věci, jimiž ho lidé upláceli za vystavování falešných dokladů. Materiály z případu otce Morozova ale v archívech chybějí, přičemž se předpokládá, že shořely při požáru v roce 1950.
Pavlík zřejmě ani nikdy nebyl členem pionýrské organizace, dokonce není vůbec jisté, jestli v té době v Gerasimovce nějaká místní pionýrská organizace byla. Je možné, že se za pionýra považoval (protože ve škole se o nich samozřejmě mluvilo), ale sotva byl schopen chápat ideologii této organizace a v jejím smyslu nějak vědomě konat.
Soud s chlapcovým otcem Tofimem probíhal zcela stranou veřejného zájmu, tisk o něm až do podzimu 1932 vůbec nepsal a v Gerasimovce se v tu dobu nic mimořádného nedělo. Rozhodně není pravda, že by tam dvanáctiletý chlapec rozpoutal nějaký hon na kulaky a udával stranickým orgánům všechny kolem sebe. Situace se změnila právě až na podzim, kdy se možná z neopatrnosti, možná z pocitu nějaké dětské křivdy mohl opravdu někde prořeknout o tom, že u babičky s dědou viděl pušku.
Následnou vraždu Pavlíka a jeho bratra Fedi, na níž zřejmě měla výrazný podíl i vzájemná zášť mezi matkou chlapců a rodinou jejich otce, začala nejdříve vyšetřovat místní policie. Případ ale záhy převzala všemocná tajná policie OGPU, a právě ta začala konstruovat celý obludný propagandistický příběh.
„Svědectví podezřelých byla několikrát změněna, možná i mučením. Případ začal nabývat nových detailů a Pavel Morozov se proměnil v pionýra a aktivistu, který odhaloval kulaky,“ uvádí web Prověreno.
Pod taktovkou OGPU se objevily i ty již zmíněné dokumenty, podle nichž prý chlapec od procesu se svým otcem až do své smrti poctivě hlásil, kdo ve vsi schovává chleba a kdo krade státní obilí.
V závěrečném obvinění Pavlíkových prarodičů, jeho strýce a bratrance mimo jiné stálo: „Morozov Pavel po celý letošní rok jako pionýr vedl oddaný, aktivní boj proti třídnímu nepříteli, kulakům a jejich pomahačům, vystupoval na veřejných shromážděních, odhaloval triky kulaků a opakovaně na ně upozorňoval.“
Vražda Pavlíka Morozova se zkrátka hodila. Sovětské orgány potřebovaly zdůvodnit a ospravedlnit vlnu represí vůči venkovu, a tak udělaly z příběhu rodinné nenávisti projev kulackého teroru.
Sám chlapec se stal nezaslouženě symbolem boje proti kulakům a příkladem nového socialistického člověka, který dá před vlastní krví uvědoměle přednost celku vedenému komunistickou stranou. Nikým takovým určitě nebyl. Ale nebyl nejspíš ani žádným malým udavačem, jehož z něj dělali ve snaze demaskovat původní mýtus. Byl to jen kluk, který měl smůlu.
15
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
