Kliknutím zvětšíteV zákulisí drogového průmyslu v Afghánistánu strávili italští reportéři z deníku La Repubblica dva dny. Hovořili s pěstiteli máku a obchodníky s morfiem a heroinem. Získali si jejich důvěru, pili s nimi zakysané mléko, spali v rodině jednoho překupníka. „Mluvili jsme s nimi o budoucnosti Afghánistánu a různých kontextech výroby heroinu. Dokonce jsme poobědvali s velkoobchodníky. Navštívili jsme čtyři rafinerie kolem Laškargáhu, hlavního města Helmandu, v nejnebezpečnější provincii země,“ napsali novináři z La Repubblica pro novinářský projekt LENA, na němž spolupracuje osm významných evropských deníků, včetně třeba polské Gazety Wyborczy.
Na makovou rafinerii Fedy Muhammada je bolestný pohled, tedy alespoň pro majitele. Proud afghánského morfia a heroinu, která zaplavoval Evropu vysychá již několik desítek dní. Ještě před pár týdny měl Muhammad 24 zaměstnanců. Optimismus ale neztrácí. „Kvůli mezinárodnímu tlaku Tálibán deklaroval, že zastaví výrobu i obchod. Trh se sice zastavil, ale my si děláme zásoby a čekáme. Nakonec totiž převáží poptávka a ceny se zvýší,“ tvrdí zasvěceně.
Slib Tálibánu západnímu světu o omezení výroby by se tak podle řady místních producentů mohl stát příležitostí pro všechny v oboru.
Celých 85 procent celosvětové produkce surového opia pochází z Afghánistánu. Do roku 2000 byla výroba stabilní, ceny vysoké. Po prvním pádu Tálibánu dokonce ceny vzrostly, a to i přes soustavné ničení makových polí vládou a bombardování koaličními jednotkami. V době prvního islámského emirátu bylo v zemi asi 60 tisíc hektarů makových polí, do roku 2020 se tato plocha zvýšila na 224 tisíc hektarů. To je čtyřikrát více než v Barmě, která je druhým největším producentem opia na světě.
Necelá pětina afghánského HDP, kolem tří miliard dolarů, pochází z obchodu s drogami. V roce 2020 si zemědělci vydělali málo, jen 347 milionů dolarů. Většina zisků šla totiž do kapes Tálibánu, který výrobní oblasti kontroluje. Džihádisté potřebovali peníze na válku.
V srdci domova Tálibánu
Na bazaru se surovými drogami ve vesnici Musa Kala pytle opiové melasy rychle mění majitele, 4,5 kila je tu za 500 dolarů, deset tisíc korun. Žádný západní civilista na horký písek tržiště nikdy nevkročil. Vesnici dobře chrání poušť. A leží přímo v srdci radikálního islámu, v domově Tálibánu, v provincii Hilmand, z níž povstala islamistická revoluce. Kvete zde také více než polovina všech máků v Afghánistánu.
Vstupenkou pro italské novináře se stal obchodník z Laškargáhu, z rodiny pašeráků. Na nechvalně známém drogovém trhu se setkali s jeho bratrem, významným drogovým hráčem. „Blíží se k nám zvědavé děti. A nám se stále nedaří navázat kontakt s „naším" mužem. V Musa Kala není mobilní síť. Řidič prozkoumává okolí a pak nám dává znamení, abychom vystoupili. Vcházíme do jednoho z obchodů. Jsou zde desítky mužů v černých turbanech. Vypadají přátelsky, zvědavě a dokonce i pobaveně. Pokud bychom chtěli získat tunu heroinu, nebyl by sebemenší problém. Zatímco posloucháme vyprávění o neštěstí této země, velkoobchodník nám před očima rozřízne pytel s opiem. Zboží vypadá jako špatně promíchané těsto na čokoládový dort,“ píší reportéři La Repubblica.
Podle překupníka se v této podobě používá jako lék či afrodiziakum. „Nyní jsou ceny špatné, za kilo dostanete tak 15 až 22 tisíc rupií,“ řekl italskému deníku Umar Jan. Obchod se provádí v pákistánské měně. Kilo surového opia je v přepočtu asi za 100 dolarů.
„Pocházím odtud. Neznám žádnou rodinu, která by v posledních letech nepochovala tři nebo čtyři své členy,“ sdělil další obchodník 55letý Hadži Abdul Raman. „To málo vody, co máme, používáme k výrobě opia. To je jediný způsob, jak přežít. Americké bombardování nás zničilo. Během posledních čtrnácti let všechny naše potíže přinesli nevěřící,“ řekl další obchodník.
„Venkovští producenti a rafinerie platí Tálibánu 10procentní daň, my jim zase platíme za ochranu,“ vysvětlovali pašeráci, kteří hostili Italy v Laškargáhu. A souhlasně pokyvovali nad otázkou, zda není tedy lepší prodávat tvrdé drogy než surovou opiovou melasu.
Tálibán sice přísně trestá ty, které přistihne při injekční aplikaci heroinu či morfia. Vývoz dosud ale nijak neodsuzoval. Vyrobené drogy se stále posílají na trh v Bahram Chachu. Toto městečko leží blízko hranic Íránu a Pákistánu. Jejich další cesta směřuje buď do přístavu v Pákistánu, nebo do Íránu a poté do Turecka. Podle výrobců a prodejců si sice pod světovým tlakem Tálibán nyní vynutil určité snížení výroby, podle místních to ale nakonec jen zvedne ceny. Všichni v provincii to opakují jako mantru. „Ceny porostou.“
Kdo z nárůstu cen drog v Afghánistánu nebude nic mít, jsou zemědělci a najatí sezonní pracovníci. Ti, stejně jako narkomani v Evropě, zůstávají na dně drogového žebříčku. Jako Mohamad Zamam. „Ta půda není moje. Prostě jen zasadím a zalévám. Po třiceti dnech vyroste rostlina,“ řekl s rýčem v ruce uprostřed makového pole novinářům. Ukázal jim i paralelní řezy, které provádí na nezralých makovicích, aby z nich dostal bílé mléko. „Je mu 21 let, ale vypadá minimálně na dvojnásobek. Slunce a vyčerpání mu spálily ruce a zvrásnily obličej tisíci vráskami,“ zakončila svoji reportáž La Repubblica.
15
5
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
