Kliknutím zvětšíteV roce 1998 se bývalý policista Robert Mladinich rozhodl navštívit svého spolužáka ze studii, aby si společně pohovořili o tom, jak až dosud onen muž žil. Na tom by nebylo nic nevšedního, jenže v tomto případě byly okolnosti velmi vážné. Tím spolužákem byl totiž usvědčený sériový vrah Joel Rifkin, který má na svědomí životy sedmnácti žen. A Mladinich, v době Rifkinova zatčení překvapen tím, že muž, jakého kdysi znal, byl schopen něčeho podobného, chtěl vědět, co Rifkina k tak hrůzným činům vedlo.
Muži si začali pravidelně psát a Mladinich se za Rifkinem několikrát vypravil do přísně střežené věznice. Z rozhovorů nakonec vznikla kniha From the Mouth of the Monster: The Joel Rifkin Story. Ta vypráví podrobně příběh muže, který vraždil extrémně brutálně a bez slitování. Absolutní absence jakýchkoliv citů ohledně obětí Mladiniche šokovala.
„Joel byl při rozhorech velmi klidný. A věcný. Neužíval si, že mluví o svých zločinech. Při vyprávění u něj chyběly jakékoliv emoce. Nebyla žádná lítost, ani touha vrátit obětem život. Řekl mi, že by chtěl cítit výčitky svědomí, nebo alespoň trochu lidskosti. Ale nebyl toho schopen. Chtěl vědět, proč mu chybí empatie. A tak se dobrovolně přihlásil, že si nechá naskenovat mozek. A byl také ochoten mluvit s odborníky na duševní zdraví," popisoval pro stanici Fox News Mladinich.
Na Rifkinovo duševní zdraví upozorňovali i jeho obhájci při soudním jednáná. Neúspěšně. Z vražd, které páchal, byl uznán vinným v plném rozsahu a nyní si odpykává v jednom z newyorských nápravných zařízení část ze svého více než dvousetletého trestu.
Fantazie o škrcení
Pokud se o některých sériových vrazích říká, že jako děti zažili mnohá příkoří, což vedlo k jejich pozdějšímu neuspořádanému životu, počátek života Joela Rifkina zdánlivě nebyl tak španý. „Narodil se v roce 1959 dvěma nesezdaným studentům a byl dán k adopci. Už jako třítýdenního si jej adoptovali manželé z New Yorku, Bernard a Jeanne Rifkinovi," píše server Biography.
Chlapec měl štěstí - jeho adoptivní rodiče byli běžní, spořádaní lidé z vyšší střední třídy, kteří svému adoptivnímu synovi poskytli slušné zázemí. „Adoptivní otec Bernard, kterého všichni volali Ben, byl nízký chlapík, který se vždy usmíval a známé zdravil objetím. Adoptivní matka Jeanne zase svůj život zasvětila zahradničení a domácnosti," píše se v archivním článku New York Magazine.
Odmítnutý chlapec se tak dostal do skvělého prostředí. „Jako kluk jsem si na své rodiče často stěžoval. Ale jeho jsem o jeho rodičích neslyšel špatně mluvit nikdy," vzpomínal pro New York Magazine Rifkinův bývalý spolužák Michael Brown.
Jenže jeho dětství nakonec zcela šťastné nebylo. „Už od počátku měl ve škole problém zapadnout mezi vrstevníky a rychle se stal terčem šikany," uvádí server Biography.
To nejhorší období pro Rifkina pak nastalo na střední škole. „Jako náctiletý se zoufale snažil zapadnout do kolektivu. Vstoupil do atletického týmu, v naději, že si tam najde přátele, jenže jeho spolužáci ho místo toho pravidelně trýznili. Znechucený atletikou se Rifkin po třech letech přesunul do týmu studentů, který připravoval ročenku. Avšak někdo mu okamžitě ukradl foťák a později byl také vyloučen z možnosti účastnit se rozlučkové párty studentů," popisuje neradostné dospívání příštího vraha server Biography.
Podle Billa Troffatera, který byl součástí atletického týmu ve stejné době, byl Rifkin pro šikanéry snadnou kořistí. „Byl introvertem, který neměl žádné blízké přátele. Jakoby si kolem sebe vybudoval nějakou zeď - nikoho si nepustil k tělu. Vždy se mu navíc nějak povedlo udělat něco, čím ostatní iritoval. Bylo to způsobeno už jen tím, jak vypadal. Byl malý, hodně štíhlý, nepříliš pevně stavěný. Přezdívali jsme mu Želva, protože mu všechno dlouho trvalo," vyjádřil se Troffater pro New York Magazine.
Přestože Rifkin od spolužáků zažíval mnohá příkoří, podle pamětníků si nikdy na svůj úděl nestěžoval. Ani ve chvíli, kdy po něm ve sprchách házeli vejce, nebo když mu soustavně psali falešné dopisy, které působily jako pozvání na rande od dívek. Na schůzce ho pak ale čekali posmívající se sportovci.
Místo mluvení o tom, co hrozného ve škole vytrpěl, si našel jinou únikovou cestu. „Od dětství měl dle své výpovědi poměrně násilnické sexuální fantazie. Jejich škála byla široká - někdy snil o tom, že má sexuální otrokyně a zajatce, jindy o tom, že zraňuje ženy různými předměty, třeba šípy. A pak také snil o vraždě kapitána atletického týmu. Později se vyjadřoval, že když ve své fantazii ubližoval ženám, nikdy nekřičely, jen se pasivně nechaly mučit," píše Rifkinův spolužák Mladinich v knize From the Mouth of the Monster: The Joel Rifkin Story.
Závislý na prostitutkách
Když Joel Rifkin končil střední školu, jeho fantazie o ubližování dívkám (nejčastěji prostitutkám) už pro něj podle pozdější výpovědi byly každodenní zábavou. V reálném životě naproti tomu žádné zážitky s dívkami neměl. Ve škole se mu jako nepopulárnímu a podivínskému mladíkovi všechny vyhýbaly. Pak se ale stalo něco, co zcela změnilo směřování jeho života. Po úspěšném ukončení střední školy dostal od rodičů auto. „Než nastoupil na univerzitu, zajel si do New Yorku, kde si poprvé v životě vyhlédnul a zaplatil prostitutku. První zkušenost mu stačila k tomu, aby se brzy stal na sexu s prostitutkami závislý," konstatuje článek stanice Fox News a agentury AP.
Když nastoupil na vysokou školu, jeho nově objevená "vášeň" mu rychle začala způsobovat studijní problémy. „Často vynechával přednášky a na brigádách, které mu měly zaplatit studium, se objevoval jen zřídka. Místo školy a práce čas trávil ve společnosti prostitutek," uvádí web Biography.
Podle výpovědi si Rifkin v době vysokoškolského studia nakonec dopřál stovky prostitutek, jimž platil za vaginální a orální sex. Jedno takové setkání ho vyšlo přibližně na čtyřicet dolarů a vzhledem k tomu, že do práce téměř nechodil, se pro něj tento zvyk stal cestou do záhuby. „Posedlost prostitutkami mu odčerpala i to málo peněz, co měl, navíc jeho školní výsledky byly tristní. A tak v průběhu osmdesátých let neustále střídal školy. A po vyhození se vždy na určitý čas vracel domů k rodičům," píše web Biography. V roce 1984 pokus o získání vysokoškolského titulu definitivně vzdal a natrvalo se vrátil do rodičovského domu.
Rozřezal ji. Protože to bylo praktické
Když se Rifkin vrátil domů, chvíli se zdálo, že se přeci jen pokusí o normální život. Našel si brigádu, zapsal se do vzdělávacího kurzu. Jenže v roce 1987 zemřel jeho otec, navíc byl zatčen při jednom z pokusu o objednání prostitutky - trefil se totiž do chvíle, kdy probíhala policejní akce proti sexuálním pracovnicím a jejich pasákům. Také jeho snaha osamostatnit se a žít s přítelkyní, kterou si našel, nedopadla dobře. Jeho příliš pečlivá adoptivní matka, už vdova, totiž svého syna přemluvila, aby šel žít zpět k ní.
A v roce 1989 se v něm najednou něco zlomilo. Rozhodl se, že svoje sexuální fantazie přetaví v realitu. „Počkal, až jeho matka odjede na služební cestu a dovezl si domů mladou prostitutku jménem Suzie. Když ji při sexu pořezal, začala se bránit. Tak ji uškrtil holýma rukama. Mrtvé tělo nakonec znetvořil. Odřezal mu bříška prstů a vytrhal zuby, aby oběť nemohla být identifikována. Pak jí odřezal hlavu a strčil do staré plechovky od barvy. Zbytek těla rozdělil do odpadkových pytlů. Hlavu a nohy oběti hodil do lesů ve státě New Jersey, trup a ruce do řeky v New Yorku," popisuje první vraždu server Biography.
Podle vyšetřovatele Waltera Heesche Rifkin neznetvořil první oběť pro to, že by mu to přineslo nějaké potěšení - tím byla především vražda. „Udělal to z praktických důvodů, aby bylo možné tělo lépe převézt. Nešlo mu o sexuální uspokojení," řekl Heesch pro New York Magazine.
Vražda se Rifkinovi zalíbila a tak v dalších čtyřech letech zabil zřejmě šestnáct dalších žen - tedy, šestnáct vražd později přiznal, někteří kriminalisté ale předpokládají, že jich mohl být dvojnásobek a u soudu zase vzhledem k tomu, že některá těla nebyla buď nalezena, nebo nemohla být identifikována, byl uznán vinným pouze z devíti vražd.
Jak Rifkin řádil dál a dál, začal se "zdokonalovat" v zabíjení i ukrývání těl. Jelikož v dané době rozjel podnikání - staral se lidem o trávníky a udržoval zahrady - začal si nacházet nová a nová místa pro ukrývání mrtvol. Také si pořídil větší auto, v němž se snadno těla obětí převážela. „Cíleně si navíc vybíral ženy, u nichž bylo jasné, že se po nich nebude příliš pátrat. Prostitutky s drogovou minulostí. Jejich těla pak důmyslně rozmisťoval po celém New Yorku, takže vyšetřovatelům jednotlivých případů vůbec nedošlo, že se v New Yorku pohybuje sériový vrah. To, že části těl schovával v různých čtvrtích, znemožňovalo policistům vysledovat nějaký vzorec chování," vysvětluje článek Fox News a agentury AP.
Nečitelná značka
Rifkin nakonec policistům bez povšimnutí unikal do roku 1993. Tehdy si vyhlédl teprve třiadvacetiletou prostitutku Tiffany Brescianiovou. „Nabídl jí čtyřicet dolarů. Odjel s ní k nejbližšímu parkovišti. A ve chvíli, kdy mu prodávala své tělo, ji uškrtil," popisuje poslední Rifkinovu vraždu New York Magazine.
Mrtvolu mladé ženy vrah odvezl k sobě domů (jeho matka byla opět na služební cestě) a tři dny nechal tělo hnít v garáži. Pak se rozhodl, že se ho zbaví. Tělo Tiffany naložil do zadního prostoru auta a vyjel. Netušil, že už za pár minut jeho běsnění skončí. A že ho za mříže nakonec dostane náhoda. „Když byl asi patnáct mil od domu, policejní dopravní hlídka, kolem které projížděl, si všimla, že mu na autě chybí čitelná poznávací značka. Policisté se rozhodli auto zastavit, aby řidiče pokutovali, jenže Rifkin zpanikařil. Začal hlídce ujíždět. Honička nakonec skončila ve chvíli, kdy vystresovaný Rifkin naboural do sloupu," uvádí web Biography.
Když se hlídka přiblížila k havarovanému vozu, okamžitě zacítila hrozný zápach. Mrtvola prostitutky, kterou doma Rifkin tři dny skladoval v teple, byla cítit i zdálky. Past nad sériovým vrahem sklapla. Vyšetřovatelům poměrně brzy došlo, že mají před sebou zkušeného zabijáka. „Byl nesmírně klidný. Bez projevu jakékoliv emoce jezdil po městě s páchnoucí a rozkládající se mrtvolou. Neprojevoval žádné známky vzrušení, neklidu. Nepůsobilo to tak, že by to třeba přehnal s alkoholem nebo se při sexu moc rozvášnil a zabil tu ženu náhodou. Nemohla být první," popsal své dojmy z Rifkina kapitán Walter Heesch.
Nebezpečný i pro vězně
Když policisté začali Rifkina vyslýchat, nestačili se divit. Rozmluvil se přibližně po dvou hodinách a suverénně popsal sedmnáct vražd. Dokonce kreslil mapky, aby policistům pomohl najít ty ženy, o jejichž vraždách do té doby neměli ani ponětí. Jména některých obětí si však ani nepamatoval a stejně tak se přes jeho přiznání nepovedlo najít všechny části těl.
Jeho matku, v jejímž domě porcoval těla obětí, zjištění ohledně jejího adoptivního syna šokovalo. „Tvrdila, že o ničem nevěděla. A to přesto, že si Rifkin v pokoji nechával osobní věci obětí. Jeho matka ale řekla, že do jeho pokoje nechodila," píše CNN.
Rifkinovi bylo nakonec prokázáno devět vražd a postupně byl za ně odsouzen k celkem 203 letům vězení. Americký justiční systém s ním od té doby zažil mnoho nesnází. „V roce 1996, dva roky po odsouzení za první prokázanou vraždu, se po mnoha konfliktech s vězni, vedení věznice rozhodlo, že jeho přítomnost ve společnosti ostatných odsouzených je až příliš rušivá, a tak byl přesunut na samotku. V ní strávil následující čtyři roky v režimu, kdy 23 hodin denně trávil o samotě a na hodinu měl povolenou vycházku na dvůr, rovněž osamotě," píše web Biography.
V roce 2000 se Rifkin začal s vedením věznice za tento způsob vězení soudit, uvedl, že jsou porušována jeho práva a neměl by být umístěn na samotce. Soud ale rozhodl ve prospěch věznice. Ukázalo se totiž, že Rifkin je nebezpečný i pro ostatní vězně. „V posledních letech je Rifkin ve zvláštní části nápravního zařízení s dvě stě dalšími nenezpečnými vězni," konstatuje web Biography.
1
108
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
