Proto pro lidi na severu bylo velmi důležité vysílání rozhlasu z Ústí a z Liberce. Lidé před rozhlasovým přijímačem seděli doslova od rána do večera.

Kádrově na vysílání rozhlasu později doplatil Ústečan Václav Ron. Jeho bratr, liberecký herec a divadelní vědec, Vojtěch Ron s dalšími dobrovolníky v libereckém radiu bojovali u mikrofonu proti okupaci.

Jeho ústecký bratr měl kvůli tomu později problémy s „prověřováním“ - nemohl jako odborník pracovat na tehdy utajované těžbě uranu na Českolipsku.

Václav Ron vzpomíná, že přes to tehdejší ústecký VÚAnCH – Výzkumný ústav anorganické chemie, kde pracoval, se k němu choval velmi férově a nedělal mu v době čistek v zaměstnání žádné problémy.


Hra na kočku a myš

Že nenalezli okupanti v srpnu 1968 ústecké rozhlasové studio, bylo pozoruhodným fenoménem okamžiku, protože vždy se najde jeden zrádce. V tomto případě to neplatilo.

Podle ústeckého archiváře Vladimíra Kaisera to bylo významně podpořeno neschopností Sovětů se v místních podmínkách orientovat a nalézt správné kontakty. Podobná situace byla také v severnějším Liberci.

„Sověti jezdili kolem studia, přitom jsme vysílali a neodhalili nás,“ vzpomínal herec Vojtěch Ron na srpnové vysílání. Bližší podrobnosti k tomu již nesdělí, protože loni v říjnu po dlouhé nemoci zemřel.


Slyšel bratrův hlas

Zprávy z Ústí a Liberce v průběhu krizového rozhlasového vysílání se šířily celou Evropou. Proto poznal v českém svobodném vysílání Václav Ron hlas svého bratra Vojtěcha až v Rumunsku.

Pracovníci ústeckého výzkumného ústavu tehdy s rodinami pobývali na dovolené v Rumunsku. Právě se vypravili na cestu domů, když sovětské tankové divize začaly obsazovat Československo. V té chvíli nevěděli, co dělat.


Rumuni pomohli


Rumuni tehdy Ústečany ubytovali v objektu tamní stranické vysoké školy v Brašově a dali jim rozhlasové přijímače a televize, aby mohli sledovat, co se děje u nich doma.

Nedoporučovali ústeckým rekreantům, aby jeli domů přes Maďarsko. Obávali se, že by v Maďarsku Čechům hrozilo nahnání do internačního tábora.

„V Rumunsku se o nás velmi hezky starali a vyjednali nám ve spolupráci s československou ambasádou návrat přes Jugoslávii a Rakousko, abychom se vyhnuli Maďarsku,“ vzpomíná Ústečan Václav Ron.

Při návratu domů do labské kotliny nejméně třetina lidí z autobusu zůstala v Rakousku. Ostatní, včetně rodiny Václava Rona, se vrátili zpět do Ústí.

Rodinné vazby byly příliš silné, ačkoliv nebylo rodiny, která by neuvažovala, zda by nakonec v Rakousku nezůstali, vzpomíná Václav Ron na pohnuté okamžiky, kdy ještě mohli volit mezi emigrací a návratem do nejistoty. Ale nakonec zvítězily rodinné vazby a vrátili se zpět do Ústí.

Od toho okamžiku uplynulo již dlouhých čtyřicet let. Hlasatel, kterého slyšeli až v Rumunsku, Votěch Ron, se té chvíle již nedožil.