Mírové náměstí se od rána 21. srpna 1968 naplňovalo lidmi, zaznívaly improvizované projevy, uklidňování veřejnosti. Objevily se československé vlajky, trikolóry, nálada byla stísněná a bojovná zároveň. Někdo zapálil sovětskou vlajku.

Čtyři mladí lidé tehdy zahájili protestní hladovku. Později se skupina hladovkářů rozrostla na 15 osob. Druhý den se na některých místech města začaly objevovat první zátarasy, které byly ale záhy odstraněny, po odvysílání výzvy městského rozhlasu.

Město povstalo na protest proti okupaci v generální stávce, zmizely směrovky, lidé psali azbukou i latinkou jednoznačná, srozumitelná hesla.
Ústecký archivář Vladimír Kaiser uvedl, že tato hektická doba je v dějinách Ústí spojena také s aktivitami rady města. Prakticky každý druhý den zasedala rada města, okamžitě reagovala na vzniklou situaci.

Zároveň odeslala otevřený dopis vůdčím představitelům pěti okupačních států, Brežněvovi, Ulbrichtovi, Gomulkovi, Kádárovi a Živkovovi, v nichž odsoudila nehorázný vpád okupačních armád a přihlásila se k politice a stanoviskům naší vlády.

Obrátila se také na ostatní města naší republiky, aby vyčíslila škody, způsobené okupačními jednotkami. V případě Ústí hovořila zatím o částce větší než 1 milion Kčs.

Současný senátor za Ústecko, Pavel Sušický, byl tehdy jako mladík v Chomutově, ale když se potom později bavil o 21. srpnu s kolegy z ústecké nemocnice, jejich vzpomínky z Ústí a z Chomutova byly zcela totožné:

„Mladí lidé zažili krátký čas otevírání se světu. Objevily se džíny, Beatles, dozvěděli jsme se spoustu nového. A potom přišel šok. Ale krátký čas otevřenosti během roku 1968 se již nedal z lidských hlav vymazat,“ vzpomíná ústecký senátor.