Jak pro vás revoluce začala?

Pracoval jsem ve Fotografii Liberec. Prasklo to v pondělí 20. listopadu. Jel jsem tehdy na jedinou kopírku v Ústí na tehdejší Fučíkovce namnožit nějaké letáky. Jenže tam mě už ve dveřích vítali s tím, že mě sem nesmí pustit a že už vůbec nesmím nic kopírovat. Vedení podniku už v 7 hodin ráno vědělo, že „něco“ dělám. No, domluvili jsme se.


Co přesně byl váš úkol v Činoherním studiu?

S Karlem Honsou jsme jako jediní měli auto. Jezdili jsme do Prahy pro letáky a informace do Mánesa, někdy i třikrát za den. V našem Činoheráku byla tehdy Ivana Chýlková, Karel Roden a další.


Zažil jste nějaké horké chvíle?

Měli jsme za úkol hlídat, zda někde neskartují a nepálí dokumentaci. Dostali jsme informaci, že v Božtěšicích na VB to už policie dělá. Vyrazili jsme tam. Na odbočce k Božtěšicím stálo služební auto. Zatarasilo silnici. Stáli jsme proti sobě jako rytíři. Byla v nás tehdy hodně malinká dušička. Asi po hodině jsme otočili a jeli podat zprávu. Nedalo se nic dělat.


Proč bylo tohle hlídání důležité?

Skartování dokumentů bylo potřeba zabránit, aby se v budoucnu našli ti, kdo byli za všechno zodpovědní.


Jak jste vnímal rozkaz krajského tajemníka KSČ Šípka, kterým chtěl poslat na lidi milicionáře s ostře nabitými zbraněmi?

Snaha potlačit demonstrace střelbou do lidí nás tehdy neskutečně pobouřila. Tenkrát jsme všichni stáli na tribuně a dívali se na krajský výbor KSČ. Ze střechy nás pozorovala spousta lidí dalekohledy. Říkali jsme si, že jestli to do nás milice spustí, tak to bude obrovský masakr.


Věřili jste tomu, že by se to mohlo stát?

Připadalo nám to hodně reálné. Už ten moment, kdy vyrazil první průvod skrz Pařížskou a doprovázela nás VB. Tehdy jsme si tak říkali, že jestli nás uzavřou, tak z toho bude druhá Národní třída…


Kdy tenhle nejistý pocit a strach z toho, co vlastně bude dál, zmizely?

Změnu jsme očekávali od začátku. Ale ty stísněné pocity skončily až o generální stávce. To bylo první vítězství. Pak revoluce pomalu a plynule přecházela zase do normálního života. Přes to období určitého bezvládí, kdy policajti zalezli a nekontrolovali ani bezpečnost na silnici. Něco ale nebylo uděláno, nebyli postaveni komunisté na pranýř a spousta věcí zůstala nedořešená. Ale nechci už dnes nikoho soudit.