Nejlepší „vlaštovkáři“ se sejdou začátkem května v rakouském Salzburgu.
Na tuto akci jsem trénovala celé dva dny, kdy jsem hledala nové strategie na zlepšení své vlaštovky. Byla jsem zvědavá, jak uspěji v konkurenci jiných konstruktéru.

Každý, kdo měl chuť si zasoutěžit, dorazil k bráně univerzity. Tam jsem uviděla na zemi bílou vlaštovku směřující nahoru. Vydala se po směru a za rohem na mě číhala další. Postupně jsem se tak dostala do schované tělocvičny v suterénu.
Šestnáct odvážných
Proběhla registrace a napětí stoupalo. Sešla se velmi různorodá skupina soutěžících. Tři páni ve slušivém obleku a studenti v moderním oblečení. Dresy, kraťasy, ani jiné sportovní oblečení se zde nenosilo. Před začátkem soutěže se šestnáct účastníku sešlo u společného stolu, kde se začalo budovat. Objevovaly se vlaštovky rozmanitých tvarů. Soutěžící se mezi sebou radili a pomáhali se stavbou. Vzduchem proudily rady a nápady, jak jen vlaštovku vylepšit k lepším výkonů.

I já jsem si nechala poradit. „A jaký chceš prototyp?“ zeptal se mě soutěžící s číslem 1 Zbyněk. Rozhodla jsem se, že můj „gripen“ musí hlavně daleko a rychle doletět. „Nelítá ti to, protože to málo ohýbáš,“ zněla odpověď na moje nesnáze. Tak jsem přitlačila a výsledek byl na světě. „Letí, podívej!“ Hned mi vyskočil úsměv na tváři a se mnou se radoval i Zbyněk.
Bylo možné si vybrat ze tří kategorií. Jako první na řadu přišla akrobacie. Kreace a show spojená s házením neměla obdoby. I kolegové v obleku upustili uzdu fantazii a chvílemi to vypadalo, že jim oblek i kravata povolí. Pro pobavení publika se soutěžící triumfovali v kotoulech, hodech pozadu a dalšími neopakovatelnými variacemi, kterými se soutěžící snažili okouzlit tříčlennou porotu. Celá hala se smála a bylo jasné, že další kategorie budou ještě zábavnější.

Druhou kategorií byla délka letu. Na řadu přišly vlaštovky s ostrou špičkou. Některé ani nedoletěly a skončily v síti. Převaha mužského zastoupení bodovala, i když podpora něžnému pohlaví byla veliká. V druhé kategorii vyhrál pokus s délkou 31,5 metrů.
Neúspěch nebolel
Završením kvalifikace byla doba letu. Na tu jsem se připravovala nejdéle. Do terénu byly vysílány široké a různě ohýbané typy. Nervozita u některých stoupala, jelikož nastala poslední možnost zařadit se do finále o postup.
„Proč mi to nelítá tak, jak potřebuji,“ bědoval utrápený soutěžící s číslem 3.
Vlaštovkami byla posetá podlaha a tyčily se i v basketbalových koších.

Porota dokončovala hodnocení. Ve všech kategoriích byl sice nejlepší soutěžící Aleš, ale každý se svým vlastním způsobem cítil jako vítěz. Konečně jsem mohla zúročit svou oblíbenou dětskou zálibu a zasoutěžit si mezi papírovými nadšenci. Získala jsem celou řadu návodů na skládání a odcházela jsem s plným batohem vlaštovek. Soutěžící Zbyněk to nesl hůř. „Musím rozdýchat, že jsem nepostoupil.“ Utěšuji ho: „To přece nevadí, že nepojedeme do Salzburgu. Hlavně, že jsme se pobavili!“

BEATA ZDRÁHALOVÁ