Pamatujete se na události 21. srpna 1968?
Tehdy mi byly čtyři roky. Přesto si dobře pamatuji náladu, která tehdy panovala. Byla strašná. Když dítě vidí ty, které má rád, jak jsou naprosto deprimovaní, na to nezapomene. Babička mi tehdy říkala, že přijeli okupanti. Cítil jsem, že se stalo něco moc zlého. Už tento pocit zařadil rok 1968 tam, kam patří i dnes.
Když jste viděl filmové záběry z března 1969, kdy naši hokejisté převálcovali SSSR a celý národ bouřil nadšením, kdy poprvé jste vy sám zažil takovou atmosféru?
Pro naši generaci byl přelomem listopad 1989. S rokem 1968 se to ale nedá vůbec srovnat. Tehdy měli občané strašnou negativní zkušenost. Rok 1968 znamenal katastrofu. Policejní rozhánění protestů v roce 1969 potvrdilo absolutní degradaci občanů režimem. A obrovskou deziluzi. Do té doby byla sovětská armáda tou, která nás osvobodila v roce 1945. Ale v roce 1968 se stala okupační.
Jak jste vnímal rok 1968 po roce 1989?
Padly všechny překážky, začaly se rozvíjet demokratické mechanismy. Bylo proto možné navázat na myšlenky z jara 1968. Představitelé těchto myšlenek se dostali opět do politiky. Ukázalo se ale, že idea reformovaného socialismu je nefunkční. Tehdy to byl odvážný pokus zlidštit politiku doby. Ale rychle se ukázalo, že jedinou rozumnou cestou jsou principy funkční demokracie, ve které žijí lidé na západ od našich hranic.
Je nutné si stále připomínat to, co se stalo v roce 1968? Mladé lidi to dnes prakticky nezajímá.
Právě proto je důležité si připomínat, co se tehdy stalo. Jak umírali lidé a jak dvě generace občanů se propadly do beznaděje. Dospělí lidé z roku 1968 jsou dnes již důchodci. Musíme bojovat proti zapomnění, protože historie je důležitou nositelkou varování. Na to, co se stalo, a proč se to stalo, a jak lidé trpěli, by se nemělo zapomínat.
