Četl jsem vydání vašeho vnitřního časopisu Infolisty KZ listy, kde jste se ještě omlouval za své aféry s řízením pod vlivem alkoholu. Proč jste se k tomu ještě vracel?
Protože je to jediné, za co se stydím. Ostatní věci, které se stále dokola objevují v novinách jsou nesmysly a účelově napsané bláboly. Jen je smutné, že v demokratické zemi není možnost se bránit vůči křivému nařčení v novinách. Soudy jsou zdlouhavé a výsledkem je nečitelná omluva na zadní straně. Cítil jsem potřebu, aby lidé, se kterými pracuji, věděli, že vím, jak velkou chybu jsem v případě řízení pod vlivem alkoholu udělal. Nikoho jsem nenaboural a nic nezničil, přesto neberu tuto záležitost na lehkou váhu. Pod „vlivem“ jsem od té doby nejel a nepojedu. Ublížil jsem nejvíc sám sobě, protože ať udělám cokoliv, i dobrého, v novinách se i po sedmi letech vždy objeví ……ten , který řídil pod vlivem.
Co se vám za skoro čtyři měsíce práce v nemocnici podařilo udělat?
I když toho zatím moc vidět není, intenzivně se pracuje. Prošli jsme si všech 47 oddělení, zpracovali výstupy a určili priority k řešení.
V jaké „kondici“ jste našel ústeckou nemocnici?
Nemocnice je nyní špičkově vybavená. Jak přístroji, tak i personálem. Všude slyšíme, že patří k nejlepším v republice. Ale přesto jí něco chybí.
Co to je?
Týmový duch. Stále chybí oboustranná komunikace mezi vedením a personálem. Neinformovanost a případná nespokojenost se pak odráží v komunikaci nejen mezi zaměstnanci, ale i mezi personálem a klientem - pacientem.
Můžete porovnat nemocnici dnes a v roce 2003, kdy jste ji opouštěl?
To nelze srovnat. Odcházel jsem na konci roku 2003. Krátce před tím jsme slavnostně otevírali dostavbu nemocnice. Všechno jsme teprve stěhovali, učili jsme se na nových přístrojích, přicházeli noví odborníci. Byli jsme na startovní čáře. Musel jsem odejít od nedodělané práce. Jsem rád, že jsem dostal novou šanci pokračovat a být u toho.
Od té doby, co je podruhé ředitelem ústecké nemocnice, je v jednom kole. Má dva telefony, které mu stále zvoní: „Tak jdem, tak jdem, všechno tu rozbijem,“ je jedno z vyzvánění, které má na svém telefonu.
On ale podle svých slov nepřišel do nemocnice nic bořit, nikoho ani nepropustil, ale naopak přišel tmelit kolektiv. O Jiřím Madarovi se říká, že sice má své chyby (alkohol za volantem), ale že je to jinak výborný manažer.
Vadí mu, že kdykoliv se někde o něm v novinách píše, hned se připomínají jeho hříchy z minulosti. Tedy hlavně jeho trojnásobné řízení automobilu s alkoholem v krvi.
Já jsem se mu to snažil vysvětlit na příkladu oštěpaře Jana Železného.
Legendární český atlet vyhrál třikrát olympiádu. Když o něm novináři píší, také vždy zmíní, že je trojnásobným olympijským vítězem. Prostě je to stigma, které už mu nikdo neodpáře.
Oproti svému předchozímu působení v nemocnici si nechal narůst vousy. Prý, když vstoupil dvakrát do stejné řeky, tak aby aspoň se nějak odlišil. Uvidíme, v čem bude ještě jiný oproti roku 2003.
Tak alespoň porovnejte svůj plat ředitele nyní a v roce 2003.
Obchodní společnost má nyní lepší možnosti při stanovení platu, je tedy vyšší než v roce 2003. Nejen já, ale i primáři a vedoucí odborů mají dohodu o mzdě, která je věcí vyjednávání. Důležité jsou výsledky a na tom stavíme nově i systém odměňování.
Jak vás přijali zaměstnanci? Zaznamenal jste i negativní ohlasy?
Těžko říct. Doufám, že snad dobře. Většinu z nich znám a oni zase mě. Víme, co od sebe můžeme očekávat. Negativní reakce byly v podstatě jen před mým nástupem do funkce, a to hlavně od lidí, kteří mě hodnotí pouze podle novinových článků a fám, ve skutečnosti mě ani neznají. Popřípadě od lidí, kteří se z určitých důvodů mého návratu obávali.
Vzal jste si s sebou do nemocnice nějaké nové lidi? Propustil jste někoho kvůli tomu?
Kvůli mému nástupu do funkce nikdo neodešel. Pouze bývalá hlavní sestra odešla pracovat na ministerstvo zdravotnictví. Osvěžil jsem stávající tým vedení, potřebuji kolem sebe lidi, kteří táhnou za jeden provaz, mají stejné cíle a navzájem si věří. Přivedl jsem si Josefa Liehneho, Markétu Svobodovou a vrátil se Martin Zeman. Už teď mohu říci, že moje volba byla správná.
Co nejvíce trápí ústeckou nemocnici? Máte dostatek financí na provoz?
Financí na provoz máme nyní paradoxně docela dost. Masarykova nemocnice zápasila s velkou ztrátou, která se nyní musí řešit. Ale na druhou stranu, například za srpen jsme skoro 2 miliony korun v plusu. Nechci to zakřiknout, ale finance nás nyní netrápí, už máme dokonce povolené investice, protože už přišly peníze z evropských fondů.
Takže vás nic netrápí?
Trápí mě nedostatek kvalitního personálu, lékařů i sester. Trápí nás nedostatek intenzivních lůžek v nemocnici. Budeme chtít navýšit jejich kapacitu.
A jsou k tomu prostory?
Máme záměr pracovat s historickou budovou plicního oddělení, která leží v krásném parku. Mohli bychom tam dát standardní ošetřovatelská lůžka, a tím bychom uvolnili místo pro ta akutní lůžka.
Dopadla na nemocnici nějak finanční krize?
Zatím to necítíme. Jsme hrazeni z 95 % velkými pojišťovnami, kam ještě krize nedorazila. Asi přijde až příští rok, protože bude menší navýšení úhrad.
Které oddělení je na tom nejhůře a které naopak nejlépe?
Všechna oddělení jsou na kvalitní úrovni v rámci kraje i v rámci ČR. Na výborné úrovni jsou kardiologie a neurochirurgie, které se mohou srovnávat s evropskou špičkou. Pak jsou tu oddělení, která mě trápí a s těmi musíme pracovat.
Která to jsou?
To vám neřeknu, ale oni to vědí.
Co říkáte na akciovou společnost Krajskou zdravotní? Jaký je rozdíl mezi tím, když provozuje nemocnici akciovka a naopak, jaké to bylo v roce 2003?
Když jsem odcházel, tak nemocnice byla příspěvková organizace, která patřila pod ministerstvo zdravotnictví a následně pod kraj. Já jsem zastáncem akciové společnosti. Centralizace přináší úspory a lepší řízení. Máme větší možnosti v platech a benefitech. Jediná nevýhoda je, že nebylo dotaženo do konce rozdělení kompetencí mezi centrálou a Masarykovou nemocnicí. Zaměstnanci někdy nevědí, jestli se mají obracet na nemocnici nebo na centrálu. Dochází k tříštění informací a ke zmatkům.
Asi tedy nejste pro změnu, aby se akciovka změnila na neziskovou organizaci?
Určitě ne. Z hlediska řízení je lepší obchodní společnost.
Neubližuje ústecké nemocnici to, že je v rámci Krajské zdravotní (KZ)? Myslím tím, jestli nemocnice „netrpí“ na úkor okolních menších nemocnic, které jsou v KZ také.
Z hlediska obratu a počtu zaměstnanců jsme bezmála polovina Krajské zdravotní. Spojila se jedna velká nemocnice spolu se čtyřmi malými, což byl ojedinělý projekt. Trochu to na nás dopad mělo. Sjednotily se například platy. Jenže u nás v Ústí se díky odbornosti a spádovosti udělá mnohem více práce, pečujeme o komplikovanější pacienty. Takže podle mého názoru by měl mít např. primář v Ústí více peněz, než primář stejného oddělení v malé nemocnici. Nyní se na odstranění této platové rovnosti pracuje. Vím, že tohle zaměstnanci MNUL vnímají jako nespravedlnost.
Jste pro zachování poplatků ve zdravotnictví? Co si myslíte o tom, že za některé pacienty platí poplatky kraj?
To bych nechtěl komentovat, je to politická věc. Ale například poplatek za pobyt v nemocnici nám pomohl. Došlo ke snížení ošetřovací doby v nemocnici, lidé si hlídají, aby tam neleželi zbytečně. Díky poplatku skoro vymizelo ukládání příbuzných, hlavně seniorů, do nemocnice v době dovolených. Můj soukromý názor je, že jsou poplatky, ne za děti, v pořádku.
Jak okomentujete situaci okolo zvyšování mezd sestrám?
Nařízení o zvednutí platu jen sestrám s příslušným vzděláním vydala ministryně zdravotnictví. Její snaha o platové zvýhodnění sester s vyšším, popřípadě vysokoškolským vzděláním je logická a pochopitelná. Nelogické je, že zatím neexistuje faktický rozdíl mezi prací sestry s maturitou a sestry s vyšším vzděláním. Obě dělají prakticky stejnou práci. Akorát ta jedna za vyšší mzdu. Na oddělení potřebujeme jak sestry s maturitou, tak sestry s VŠ, a těmto potřebujeme přesně podle jejich vzdělání přiřadit činnosti a plat. Takhle je polovina sester naštvaná. Nyní hledáme cestu, jak přidat všem sestrám.
Řekl jste, že chcete, aby ústecká nemocnice byla nejlepší v kraji i v republice. Jak toho chcete dosáhnout?
V kraji už jsme v mnoha ohledech nejlepší. Přirovnávám to ke sportu. Dnes už mají všichni stejné podmínky, podobný trénink, metodiku, podobné mašiny, ale liší se v přístupu ke klientům. A tady to chceme změnit. Náš zaměstnanec musí být spokojený, musí mít informace a musí být dobře zaplacený. Pak se bude i lépe chovat k pacientům. V tom se chceme odlišit od ostatních nemocnic. Pacienti se musí u nás cítit dobře, musíme jim vše vysvětlovat a komunikovat s nimi.
Máte stále čas na svou soukromou praxi ortopeda?
Musel jsem to hodně omezit, chodím do privátu jednou týdně. Ale mám velký počet klientů, které nechci ztratit a zklamat.
Kolik máte zaměstnanců?
Já nemám žádné zaměstnance, platím si pouze sestru. Pokud narážíte na kliniku Tornero, jsem tam v nájmu. Manažersky se na klinice nepodílím, veškerá práce vždy ležela a leží na manželce.
Sám jste byl aktivní sportovec, ale málokdo ví, že jste byl také na olympiádě jako lékař české výpravy. Jak na to vzpomínáte?
Byl jsem na olympiádě v Barceloně a v Atlantě, kde jsem měl na starosti české závodníky juda, zápasu, boxu, beach volejbalu, ping–pongu a Neumannovou, která tam jezdila na horském kole. Byl to zážitek a určitě bych se ještě na olympiádu podíval.
A jak vzpomínáte na utajenou svatbu Petra Gandaloviče, na které jste byl jako svědek?
Vy jste teda dobrý, kdo vám to do Deníku zavolal? Jak jste se to dozvěděli? I já s manželkou jsme termín věděli jen pár dní před svatbou a podrobnosti se řešily až ve svatební den.
Jeden náš čtenář, který se nepředstavil. Jaká tedy byla svatba?
Svatba byla malá, v příjemném zámeckém prostředí. Jen my čtyři, fotograf a oddávající. Musím přiznat, že jsem takovou svatbu ještě nezažil. Ženich i nevěsta byli patřičně dojatí. Po obřadu jsme šli do velkobřezeňské restaurace Tivoli, kde jsme si dali pivo a tlačenku s cibulí. Bylo to příjemné odpoledne.