Dotace se zasekly a nikdo neví, jak to všechno dopadne. Svérázný herec, překladatel a hebreista nevidí situaci růžově.

Kde jste častěji, v divadle nebo na židovských hřbitovech?
Půl na půl. Oběma se musí dávat všechno. O prázdninách a v jakémkoliv svém volnu jsem na hřbitovech a zbytek jsem v divadle.

Prý i na hřbitovech přespáváte, je to pravda?
Ano. To není žádná nekrofilní úchylka, ale když chcete přečíst nějaké nápisy na náhrobcích, tak to jde nejlépe po tmě s baterkou a svítit si kolmo na nápis. Když pak končím ve dvě ráno, tak už se mi nechce nikam táhnout na penzion, proto vlezu za zeď a spím tam ve stanu. Židovští mrtví nestraší a nekoušou, proto se tam nebojím.

Kolik máte nyní zdokumentovaných hřbitovů?
Vezměte si, že je 367 lokalit, na kterých je 155 000 náhrobků. Já jich mám 42 tisíc, všechny už nestihnu a není to ani můj cíl. Už to dělám deset let. Pořád mám sílu, ale naštěstí už nastoupili po mně mladí.

V čem jsou židovské hřbitovy zajímavější než klasické hřbitovy?
Kámen na židovském hřbitově je navěky, nikdo vám ho za deset let nevymění za jiný. Je to trvalá vzpomínka na nebožtíka. Druhý rozdíl je v tom, že na svět přicházíme s nahou zadnicí a s nahou zadnicí i ze světa odcházíme. Jediné, co je na člověku zajímavé, je to, co udělal za život pro ostatní. A to se právě píše na náhrobky na židovských hřbitovech.

Karikatura: Ředitel Činoherního studia Jaroslav Achab Haidler

Píší se tam jen pozitivní věci?
Jeden vtip říká: „Kdybych měl takovou pověst, jako na židovském náhrobku, tak bych si mohl pískat.“ Je to stejné jako v jiných kulturách. „O mrtvých jen dobře.“

K jaké se hlásíte národnosti? K židovské?
Víte, jidiškajt nelze vnímat jen jako národnost nebo náboženství, to je prostě životní styl. A ten já jsem si vybral, a rád. Ale v občance mám národnost českou.

Karikatura: Ředitel Činoherního studia Jaroslav Achab Haidler

Jaký jste udělal naposledy hřích?
Hřích? Já neznám hřích. Znám jen selhání. Židé mají 613 přikázání, ne jen deset. Ty je ale třeba brát jako turnikety, nebo jako dveře. Jsou před vámi a vy je máte šanci otevřít a něco prožít, nebo o to přijít. Co je opravdu špatné, je vykašlat se na lidi. To jsem udělal poslední neděli, když jsem se neomluvil jednomu člověku ze schůzky, protože jsem byl nemocný. To byl asi, z mého pohledu, můj poslední hřích. Takto hřeším bohužel dost často.

Jak jste prožil proměnu z herce na manažera, ředitele divadla?
Nikdy jsem ji neprožil. Pomalu si na to zvykám, až mám strach, že mě postupně tady odstaví od herectví. To bych nechtěl.

Co vás momentálně v divadle trápí?
Nejistota s financemi a jestli nebude škoda skončit, když nám to tak krásně hraje. Když je dům plný, herce to baví.

Proč vám chybějí peníze?
Protože si svět myslí, že má Obama duševní krizi. Kvůli tomu mají krizi všichni a nyní se na to každý vymlouvá a krátí se výdaje na všechno. Přitom by se krátit nemusely.

Vy potřebujete na rok provozu kolem 14 milionů korun. Jak to nyní vypadá s dotacemi?
Nyní máme na rok od města garantovaných 10,5 milionů korun. Jeden a půl milionů si dokážeme sami vydělat na vstupném a zájezdech. K tomu jsme vždy dostávali milion od kraje a milion z ministerstva kultury. Jenže občas nám kraj nic nechce dát. A když nám nedá nic kraj, tak ani ministerstvo nám nic nedá. Takže přijdeme o 2 miliony. Ty nám pro rok 2010 budou chybět. Jelikož nejsme Lucie Bílá, nemáme sponzory. Nevím, musí nám to dát ČEZ, nebo co já vím, klidně i nějací zloději. Peníze nepáchnou. Jinak opravdu končíme, nejpozději v červnu. Je to nepříznivá situace, která nemůže dopadnout dobře.

A chodí kvůli krizi méně lidí do divadla?
My máme mladé publikum a mladí si nikdy žádnou krizi nepřipouštějí. Mají jiné hodnoty. Jedou na čundr, kde jsou schopný spát místo v kempu v lese, aby bylo na pivo, konopí nebo na baby. Jen dospělí si hrají na krizi.

Šel byste volit, kdyby byly nyní v říjnu volby?
Kdyby volby dokázaly něco změnit, tak by je už dávno zrušili. Když jdu do hospody, říkají mi tam, že je lepší volit menší zlo. Já na to říkám: škrtni menší a větší a zbude ti jen to zlo. A to já nevolím. Když přijdu do zeleniny a řeknu, chci mandarinky, a oni mi nabízejí pastu, kartáček a mýdlo, tak mu nejspíše řeknu, strč si to někam. Já chtěl mandarinky. Prostě tady není strana, která by mi vyhovovala. Z těchto důvodů volit nechodím.

A nechcete ty mandarinky založit?
V žádném případě. Je to neuvěřitelný tlak na svědomí a čistotu duše. To bych nevydržel. A že bych svůj obličej půjčil nějaké straně? Žádná se mi nelíbí. Například jsem neměl problém se zelenýma, byli pro mladý a vypadali dobře. Jenže nechali si nahoře Bursíka a Kačenku Jacques, což se nepovedlo. Nesnáším ODS. ČSSD, kdyby neměli mezi sebou tu svoloč nahoře, tak by to šlo. Nyní je mi sympatická TOP 09, ale oni by se stejně spojili s ODS, takže to je zbytečné.

Achab a jeho pes Noche
Hercům v Činoherním studiu říká moje děti. Ředitel divadla Jaroslav Achab Haidler je charizmatický muž se svéráznými a jasnými názory, který ze své hlavy nikdy nesundá typickou jarmulku. Při rozhovoru gestikuluje rukama a v jeho očích se třpytí satanské jiskřičky.

Jeho slovům naslouchal, kromě mě, i jeho obrovský pes Noche. „Je to voříšek, který se tváří jako brazilská fila,“ popisoval Haidler jeho rasu.

Rozhovor jsme udělali v časovém presu mezi jeho zkoušením role v Berlíně a Ústí. Do hlavního města Německa jezdí vlakem, protože do autobusu jeho psa prý nepustí a auto Achab nemá. Řidičák už má propadlý. „Já nemůžu za volant, to bych pozabíjel hodně lidí,“ smál se bývalý kulisák.

Úsměv mu ztuhnul při popisování finanční situace divadla. Nechápe, že krajské město nemůže ve svém dvoumiliardovém rozpočtu najít 14 milionů na provoz prestižního „Činoheráku“.

Snad se nenaplní jeho slova a divadlo bude žít i po červnu 2010.

Jak vysoký je u vás plat herce?
Většinou to jsou vysokoškoláci a berou třináct tisíc hrubého.

Takže jediná možnost si přivydělat jsou televizní seriály?
Ano, ale to věčné popojíždění nakonec kazí pracovní morálku a špatně se tvoří. Ostatně, kdo kde hraje, to ví každý, kdo seriály a reklamu sleduje a občas zajde i k nám.

Máte nedostatek herců?
Ne. My jsem průtokové divadlo. Přirozeně to zde protéká, po čtyřech letech se mění generace a vše se pozvolna obnovuje a my jsme stále mladí.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že vás nikdy neomrzí film o Vinnetouovi. Co se vám na tom tak líbí?
Jsou to filmy mého mládí. Když jsem byl dítě, tak jsem si hrál na indiány. Mám Vinnetouovky rád.

My je nyní máme v Deníku k novinám, sbíráte je?
Vím o tom, snad na mě nějaké díly zbudou. Určitě si je chci uspořit.

Slyšel jsem, že nyní zkoušíte v Berlíně hru Pohlavní život migrantů. Hru uvedete i dvakrát v Ústí. Zajímavé je, že se v ní bude mluvit německy, francouzsky, ale i česky. Vy ostatním kolegům rozumíte, ale pochybuji, že oni vám rozumí, když mluvíte česky. Nezneužíváte toho?
Někdy je to sranda. Na zkouškách se mi nechce učit text, tak třeba říkám: „Já kobylky a brigádníci, kobylky a brigádníci a do toho borůvky a pak „skryté poklady“ (důrazně). Jak řeknu „skryté poklady“, tak na to ostatní herci hned reagují, protože se naučí jen moje poslední dvě slova. Ale už se drtím text, aby to bylo v pořádku, až to budeme hrát v Ústí. Jinak by si Ústečané mysleli, že jsem se zbláznil.

Občas vás lze vidět v televizi v nedělním Svátečním slově. Kdy to bylo naposledy?
Prý to bylo nedávno. Byla to sranda, ve Valdštejnských zahradách jsem ryl do země boží jméno a o dva keříky dál nabíral další štáb moudra toho neonacisty Čunka. V televizi využijí s úspěchem obě věci. Kdy jsem byl „vysílán“, se vždy dozvím až od cikánů anebo bezdomovců bělostných, když po mně na ulici chtějí peníze. „Ty, tebe jsem viděl v televizi, stará na to koukala. Nemáš dvě stovky?“ křičí na mě po Ústí.

Vyučil jste se spojovým mechanikem, umíte ještě něco spojit?
Umím, ale jen příběhy lidí. Technika vyskočila hodně nahoru. Jsem pro komunikační technologie moc starý.

V ústeckém Činoherním studiu už jste dvacet let. Jak byste je zhodnotil?
Hrozně dobře se tu stárne. Pardon, zraje (smích).

A jaká léta byla nejlepší?
Čím blíže k převratu, tím byly lepší. To tady byly ještě peníze.