Říká se, že fotografové jsou hodně „na ženský“. Co vy na to?
Asi musí být, kdyby byli na chlapy, tak by fotili jen pánské akty. Já fotím oboje.

Z toho se dá něco vyvodit … Vzrušuje vás, když fotíte akty?
Ta baba se mi musí líbit, ale ke vzrušení mám daleko, protože do focení vstupuji jako profesionál. Od začátku jsem odsuzoval fotografy, co fotili baby jen kvůli tomu, aby jí rozepnuli podprsenku. Nikdy jsem si s holkou, kterou jsem fotil, nic nezačal.

Opravdu?
No, jednou jsem to porušil, ale to bylo před osmnácti lety s mou manželkou. Tehdy to bylo po focení. Potřeboval jsem pro budoucí miss Pavlínu Baburkovou učitelku chůze. A právě má dnešní manželka to tehdy učila. Měla krásné dlouhé nohy, ale byla nafrněná.

Na zátylku máte tetování? Co to je?
Jsou to spermie.

Já myslel, že pulci. Proč zrovna spermie?
Mám dvě dcery, tak pro každou je jedna. Dostal jsem tetování jako dárek, motiv jsem si vymyslel sám. Mám ho asi čtyři roky.

Karikatura: Fotograf Petr Berounský


Potatily se dcery?
Starší je fotografka, mladší ještě studuje a nevypadá to, že by se chtěla potatit.

Jaké vaše focení bylo nejakčnější?
Například bylo akční, když jsme dělali s Lucií Bílou výkřiky na obal alba Láska je láska. Ona je komediantka.

Jaká je Lucie Bílá nahá?
Nevím. Tu jsem nahou nefotografoval.

A vaše nejerotičtější focení?
To bude určitě série aktů s modelkou Vlaďkou Erbovou. Akty byly zhotoveny originální ruční technikou na plátně. Každý je originál. Udělal jsem si to pro radost. Pak z toho byla má první výstava..

Proč nejsou na těchto snímcích hlavy?
Hlava není důležitá. Podstatná jsou torza těla.

Mělo to úspěch?
Velký. Udělal jsem jich asi 25 a všechny jsou prodané. Těchto pár si už nechám.

Proč má modelka Erbová oholenou hlavu?
To jsem jí vymyslel já. Ona byla poměrně tuctová modelka. Oholil jsem ji v šestnácti letech a pak se k tomu vrátila opět po svatbě.

Prý jste také objevil miss Pavlínu Baburkovou. Co je na tom pravdy?
Bylo to před revolucí. Ústecké kulturní středisko hledalo tehdy hostesky a já byl při tom výběru.Baburková tenkrát neprošla, prý o tu žirafu nebude mít nikdo zájem. Já jí hned šoupnul vizitku, aby přišla ke mně na kafe, že je pěkná. Přišla, já si ji vyfotil. Pak jsem s ní začal spolupracovat. Chvíli bydlela dokonce u mě v bytě. Slíbil jsem její mamince, že se o ni budu starat. Bylo jí šestnáct. Mě tenkrát opustila žena , bydlel jsem v ateliéru a jí jsem poskytl můj byt.

A jak se stala miss?
Naučili jsme ji chodit a líčit. Právě má budoucí žena ji to naučila ve své školičce. Ona si podala přihlášku na miss, a tak jsme na tom začali makat. Jenže rok předtím jsem měl výstup s šéfem miss Milošem Zapletalem, byl jsem tehdy totiž jedním z porotců. Zjistil jsem, že rozhodování není úplně košer. Proto jsem musel být za Pavlínou inkognito.


Co nebylo košer na volbě miss, když jste se pohádal se Zapletalem?
Jako celá porota jsme dostali doporučení, jaké krásky jsou ve světě žádané. A vítězka ve třech kolech se najednou po jednom dalším kole propadla na 3. nebo dokonce 4. místo. Celá porota z toho byla naoko překvapená, ale jen dva jsme se ozvali a nakonec jsem v tom zůstal sám a užil si to rebelství.

Co vlastně děláte nyní?
Naposled jsem například dělal zajímavý a pěkný kalendář s dámami středního věku. Byl to projekt při Femina filmu. Všechny ženy byly velké persony, také se to jmenovalo Profesionálky. Byla tam například paní rektorka Ritchelová. Byla to krásná práce. Proti mně stály dámy, které to mají v hlavě srovnané. Prostě, je to trochu jiná práce než s modelkami.

Kdo se vám nejlépe fotografoval?
Já fotím strašně rád divadlo. To je krásná věc. Herci a režisér něco vytvoří a pak do toho vstoupím já. A já se zase snažím z toho vytvořit něco dalšího, co ten jejich produkt ještě umocní. Fotografii. Je to velice inspirativní. Divadlo doslova žeru, když jsou divadelní prázdniny, tak mám absťák.

Jak jste se k focení divadla dostal?
Přemlouvali mě v roce 1991. Já jim řekl: „Jsem schopný fotit baletky v krátkých sukýnkách, tomu rozumím. Sednu si pod jeviště a budu mít hezký výhled. To beru.“ Pak jsem postupně přešel ještě k opeře a operetě. Nic jsme neznal. Dnes mám vážnou muziku strašně rád, přitom do té doby jsem byl těžký rocker.

Novinářská fotografie vás neláká?
Moc ne. I když dělám spoustu reportáží. Doprovázel jsem tady tři dny pana prezidenta Klause, také jsem fotil povodně a vydal i knížku. Ale nemám na novinařinu ostré lokty. Když mě odněkud vyhodí, jdu pryč. Správný novinář se musí stále vracet a tu fotku pořídit.

Obdivujete tedy fotoreportéry?
Ano, určitě. Ale jsou mezi nimi i tací, co to moc neumějí. Ovšem, to je v každé profesi.

Četl jsem, že jste hrdý na nově postavený palác Zdar na Mírovém náměstí. Ale co říkáte na obchodní centrum Forum?
Měl jsem k Foru neskutečný odpor. Už jen, když jsem se koukal na webkameru z Větruše, jak to monstrum obepíná kostel, tak mi z toho bylo ouvej. Zavřel jsem se do sebe a nechtěl jsem se tam jít ani povídat. Jenže pak tam šla manželka a řekla mi: „Běž se tam podívat, je to tam pěkné. Jsem zvědavá, co na to řekneš.“

Tak jste vyrazil?
Ano, šel jsem tam pěšky. Přišel jsem na náměstíčko před kostelem a upřímně říkám, že mi srdce žuchlo do gatí a já tam stál s otevřenou pusou. Říkal jsem si, jak tohle někdo může odsoudit. Poprvé v životě je krásně vidět kostel, který má kolem sebe vzduch. Je to něco nádherného. Hluboce smekám, konečně vyrostlo kolem kostela něco pěkného. Ale musel jsem k tomu postupně dojít a dospět. Přiznávám, že se mi to líbí. Už se moc těším, až vytáhnu foťák a budu ty pohledy na kostel z Fora fotit a fotit. Všechny pohledy se nyní koncentrují na kostel.

Zajímáte se nějak blíže o architekturu?
Ne. Ale myslím si, že mám estetické vnímání dobře rozvinuté, přeci jen se krásnými věcmi, díky fotografování, zabývám několik let.

Slyšel jsem, že vás vyloučili v dětství z jisker. Proč?
Ano, to byla má politická kariéra. Tenkrát jsem odznáček jiskry ztratil hned první den, a proto jsem ho šlohl nějaké kamarádce. A oni mě hned vyhodili, díky tomu jsem skončil s politikou.

Fotografoval jste i 17. listopad 89 v Ústí?
Ano, prožíval jsem to v Činoherním studiu, režiséru Poledňákovi jsem fotil představení. Tam mne zastihla revoluce, já trávil večery v baru u fernetu. Přišla revoluce a my v tom pokračovali.Byla to dobře namíchaná doba. Miloval jsem herečku Ivanku Chýlkovou.

A pozval jste ji někdy na rande?
Ne. Já ji miloval jen platonicky, ona chodila s Karlem Rodenem. Ale vždycky jsem jí sliboval, že jí udělám pěkné fotky.

Zkoušíte to ještě?
To ne, nechávám to být. Uvidíme, jak to bude dál.

Berounský: Ach ta paměť

Petr Berounský fotografuje od roku 1968. To mu bylo dvanáct let. Tehdy dostal v únoru k svátku foťák a vycvaknul otce se slepicemi na zahradě.
„Pak jsem fotil srpnové obsazení Ústí ruským vojskem. Mám dokonce nafocenou scénu, kdy byla na Fučíkové, dnešní Masarykově ulici, rozmašírovaná felicia a pomník rudoarmějce s ustřelenou sochou,“ vzpomínal ve svém útulném atelieru Berounský.

Archív si vede v počítači pečlivě. Horší to je z jeho pamětí.
Když má odpověď na otázky: Kde všude byla vaše fotografie? Nebo, na jakou jste obzvlášť hrdý? Neví. Prostě si nepamatuje. „Nedokážu nyní říct jeden konkrétní případ. Asi trpím sklerózou. Častou nahlížím do svého archívu a najdu tam skvosty, co jsem dělal třeba před deseti lety a vůbec si nepamatuji, jak jsem to fotil.“

V roce 2002 musel přejít na digitální fotografii.

Nyní se ani jeho fotky nevyhnou počítačové úpravě. A umí to opravdu bravurně. Modelky jsou vyhlazené k dokonalosti. Počítač umí divy.
Ukazoval mi, rozdíly v upravené a neupravené fotografii. Něvěřili byste, co z vás dokáže udělat. Plastická operace je zbytečná a drahá. Raději se nechte upravit Berounským.

Musíme se zmínit o svatbě Petra Gandaloviče. Tu jste fotografoval. A Ústecký deník byl jediný, který se o utajené svatbě dozvěděl a měl z ní také fotografie. Byl jste v podezření, že jste nám to prozradil? Přeci jen, o svatbě vědělo jen málo lidí.
Nebyl jsem v podezření. Mne to docela naprdlo, přišel jsem o prioritu, že bych fotky mohl pustit já. Vy jste mi to vyfoukli. Jinak já si nemohu dovolit pustit bez svolení jen tak fotky do novin. Měl jsem nabídku od jednoho bulváru 35 tisíc za fotky slavného páru, který byl v očekávání. Jen jsem řekl: „Sorry“. To mi nestojí zato.

Nám to zavolal anonym. Vy víte, kdo to byl?

Já asi vím, kdo to byl. Já na tom bohužel tratil, mohl jsem být jediný. Petr Gandalovič z toho byl hodně nešťastný.

Kdo to byl?
To vám neřeknu.

Máte někoho, koho byste chtěl fotit?
Mně je to úplně jedno, kdo je před mým objektivem. Hlavně musí mít duši, musí to být osobnost.

Dopadla na vás nějak finanční krize?
Krize se mě nedotkla. Byl jsem sice našponovaný, ale udělali jsme s manželkou opatření a přečkali jsme to.