Jaká byla vaše první půlnoční?
Byla v Chomutově v roce 1977, od té doby mám půlnoční každý rok.

Chodili na ni lidé hojně již za doby komunismu?
Ano i za komunistů, když ta půlnoční mše byla, tak většinou byl kostel plný. Jen ji někdy doprovázely menší výtržnosti.

Jaké?
Například vzadu někdo pil alkohol, nebo kouřil, popřípadě vykřikoval.

A dnes?
I dnes přijdou někteří lidé na mši podnapilí. Snažíme se, aby byla v kostele služba, která udržuje pořádek. Většinou to není tak dramatické. Například, že by se někdo pral, jsem nezažil nikdy.

Jaký máte program na letošní Vánoce?
Pro nás je důležité se do vánoční atmosféry ponořit, protože máme následně hovořit k lidem a předávat jim poselství pravých Vánoc. Na Štědrý den se křesťané vždy postili a rozjímali o tom, že Boží Syn přišel v chudobě. My jsme měli doma například oukrop, což byla česneková polévka s osmaženým chlebem. Pak se připravuji na půlnoční bohoslužby, které mám dvě. Někdy si zajdu do kostela na výstavu betlémů, tam vždy pozoruji ty dětské oči, jak se těší na večer, až přijde Ježíšek.

Karikatura: Miroslav Šimáček


Vy máte dvě půlnoční mše?
Ano, první už je v 16 hodin a ta je určená zejména pro děti. Pak je hlavní a ta začíná ve 23 hodin. Další dva moji spolupracovníci jsou kaplan s jáhnem, kteří jedou na „půlnoční“ do Libouchce a následně večer do Chlumce.

Jaká bývá na půlnoční atmosféra? Přeci jen to je nejnavštěvovanější mše.
Nejdříve to chvíli trvá, než se vytvoří správná atmosféra. Lidé si musí uvědomit, že nepřišli jen do divadla, ale bohoslužba je něco, co by měli i návštěvníci spolutvořit.
Karikatura: Miroslav Šimáček


Jak se dlouho na ni připravujete?
Ta vzdálená příprava už začíná první adventní neděli. Musím pomalu „ladit formu“. Inspirujeme se v textech písma, jsou tam například nádherné texty z proroka Izaiáše. To mně vždy běhá mráz po zádech. Izaiáš 700 let před Kristem říká: „Lid, který sedí v temnotách, vidí veliké světlo.“ Izaiáš toto napsal 2700 let před naší dobou, ale ono je to pořád stejně aktuální.

Jaká je vaše štědrovečerní večeře?
Ženy z farnosti nám připraví večeři a my si ji pak tady jen ohřejeme. Máme nachystaný stromeček. Sejdeme se všichni kněží z obvodu, dáváme si drobné dárky, zpíváme koledy, hovoříme, vzpomínáme.
A k večeři máte klasiku? Tedy kapra a salát?
Snažíme se, aby vždy byla ryba, bramborový salát a rybí polévka. Ale jsou mezi námi i kolegové, co to nejí, takže tam máme na výběr i něco jiného.

Jaká byla vaše kariéra u církve?
Nejdříve jsem nedostal státní souhlas působit jako kněz.

Proč?
Za prohřešky. Například, že jsem se věnoval mládeži. To bylo tehdejší státní moci trnem v oku. Jejich ideologie byla ateistická, tvrdili, že Bůh není. My jsme žili jako věřící a prohlubovali jsme svou víru v Boha. Řada mladých lidí se k nám přidávala a to tehdejší státní moci vadilo.

Kde jste všude působil?
Nejdříve jsem byl dva roky kaplanem v Litoměřicích, pak v Chomutově a následně v Příchovicích na Jablonecku. Tam jsem byl od roku 1979 do roku 2000, tedy dvacet let. Pak dva roky v Litoměřicích a od roku 2002 jsem zde v Ústí.

Proč jste skončil v malé vesničce v Příchovicích? To bylo za trest?
S mým příchodem do Chomutova se pozvedl život místní církve. To neušlo pozornosti StB a pozvali si mě na kobereček. Byl z toho tříhodinový výslech, chtěli, abych přistoupil na spolupráci s nimi. Na to jsem nereflektoval a oni mi řekli, že se tedy budu muset stěhovat.

Tak jste šel do Příchovic. Co jste tam našel?
Příchovice jsem si musel najít na mapě. Žilo tam 170 obyvatel a na nedělní mši přišly do kostela dvě babičky. Jenže mocipáni se přepočítali. Pán Bůh má své cesty a začaly se tam dít věci, které jsem nečekal.

Povídejte.
Byla tam fara ve strašném stavu, jeden záchod, jeden kohoutek s vodou. Byla to silná romantika. Mně bylo tehdy 27 a začali tam za mnou zase jezdit moji přátelé. V roce 1981 na Silvestra tam bylo 185 lidí. Lidé spali všude, děvčata tam, kde se dalo topit, kluci v mrazu na půdě. Vzniklo tam spontánně místo, kam se sjížděly stovky mladých lidí. Bylo to krásné. V té době byla příchovická fara vyhlášená široko daleko.

Jak jste tam žili?
Fungovalo to tak trochu jako u prvních křesťanů. Do krabice jsme dávali peníze, kdo co mohl. Někdo zase přivezl k jídlu konzervy. Hlavně to mělo velký duchovní náboj a trvalo to dvacet let.

Deset let za vlády komunistů, deset po revoluci. Změnilo se po revoluci něco?
Duch zůstal stejný.
Jak jste tam před dvaceti lety prožíval sametovou revoluci? Přeci jen to bylo mimo dění.
Bylo, nebylo. Jezdilo tam za mnou hodně studentů a řada z nich se následně v revoluci hodně angažovala.

Funguje tamní fara dodnes?
Ano, je to i přestavěné a také se tam jezdím občas podívat i pomoci.

Jaký byl tehdy plat faráře?
Ty platy byly obecně menší než dnes. Já jako kaplan jsem bral 600 korun. I moje maminka mi přispívala na benzin. Když končil komunismus, tak jsem měl okolo 1500. Byly to velmi nízké platy.

Dnes se postavení faráře zlepšilo?
Relativně ano. Přesto jsme hodně pod průměrnou mzdou 23 tisíc.

Kolik? Něco kolem 17 tisíc?
Někteří ani ne. Řekl bych, že kněží mají průměrně okolo 14 - 15 tisíc.

Jak jste se vlastně k víře dostal? Bylo to díky rodičům?
U mě to bylo zajímavé. Tatínek je lékař a maminka zdravotní sestra a učitelka. Byla inteligentní a hluboce věřící. Tatínek v té době věřící nebyl, dnes ke stáru si myslím, že se to změnilo. Já jejich domácí debaty poslouchal a měl jsem z nich pocit, že maminka měla argumenty pro víru silnější. Také jsem viděl, že byla taková vyrovnanější a tvořila domov. Tatínek byl schopný, měl výbornou paměť a jako lékař byl vynikající. Ale myslel si, že některé ideje marxismu by mohly lidem pomoci. Později viděl, že to není dobré řešení.

Kdy jste se upevnil nejvíce ve své víře?

Dělal jsem ve 14 letech brigádu na lisu ve výrobně klíčů. Lisoval jsem stovky pérek za směnu. A tam jsem si položil otázky a hned si odpovídal: „Proč to vlastně děláš? Aby si lidé mohli doma zamknout. A proč si musí zamykat? Protože se krade. A proč se krade? Protože lidé neznají Boha a křesťanství. Tam se totiž učí, že se krást nemá. Co je třeba, aby lidé poznali Boha? Staň se knězem!“ Od té doby jsem měl jasno. Samozřejmě, že jsem v pozdějších letech o všem hodně uvažoval. Tak se moje víra stávala dospělou.

Jaké byly vaše nejhezčí Vánoce?
Každé jsou krásné. Nádherné byly ty, když jsem byl jako dítě s rodinou doma. Pamatuji si, že jsme zpívali a hráli koledy. Táta hrál na housle, maminka na klavír, bratr na lesní roh a já na kytaru. Zážitek byl, když tatínek, který nechodil do kostela, se jednou za rok modlil u štědrovečerního stolu. Krásné Vánoce byly i v Příchovicích. Například jsem tam zažil Vánoce s jednou židovskou rodinou, která měla těžce postiženou dceru, ovšem velmi nadanou.To bylo zajímavé, že jsme mohli společně vytvořit domov. Nebo jsme tam měli skupinu patnácti mladých lidí z Ruska. Ti nám děkovali, že poprvé zažili pravé Vánoce. Někdy jsem byl úplně sám, i to bylo krásné.

Jako katolický kněz nemůžete mít vlastní rodinu. Není vám to líto? A nechybí vám to právě o těch Vánocích?
Moje babička mi říkala: „Hochu, na co ty ses to dal, vždyť budeš v životě sám.“ Jenže, když si vzpomenu, jak do Příchovic jezdilo na Silvestra skoro dvě stě mladých, krásných lidí, tak jsem si říkal: „Babičko, kdybys věděla, kolik já mám dětí.“ Je jasné, že nemám fyzicky děti a nepochybuji, že rodina a děti jsou největší pozemské hodnoty. Jako kněz si těchto hodnot vážím a hlásám je. Na druhé straně, když se kněz snaží žít pro Boha a pro lidi, tak to chce čas na modlitbu, studium a také pro lidi. Kněz pak zažívá duchovní otcovství, má pocit, že má hodně dětí a širokou rodinu. Ale jsou také okamžiky, kdy i kněz cítí, že tu nemá svou přirozenou rodinu. Není to snadné žít věrně, někdy to znamená náročný vnitřní zápas, který však umožňuje být věrohodným svědkem Krista.

Kolem kostela se šikmou věží vyrostlo obrovské obchodní centrum Forum. Jaké jste na něj zaznamenal ohlasy u věřících?
Naši věřící jsou hodní lidé. Musíme se v tom naučit žít. Předtím byl kostel mezi dvěma nehezkými tržnicemi. Když jsem přišel do Ústí, tak jsem se zděsil. Oni tady mají takový gotický šperk uprostřed takového bince. Podle mne je to příležitost komunikovat s dnešní dobou. Je tady supermoderní obrovský dům, který má něco do sebe. Využívá hodně sklo a pracuje večer se světlem, které tu gigantickou plochu rozčlení. Má to svou krásu. Otevřely se i nové pohledy na kostel. Kostel byl nově objevený. Díky tomu se kostel stal centrem Ústí. A to je dobře. Lidé, co sem přijdou, si musí uvědomit, že ten kostel je tu přes pět set let a něco hlásá. Ta věž, i když je šikmá, někam ukazuje. Nejdůležitější mezi kostelem a Forem jsou ale lidé. Jestli má člověk v sobě ducha, tak ho nákupní centrum nepoloží. Například já se tam mohu procházet a obdivovat, co člověk dokáže vyrobit. Například hodinky. Ale nemusím to vše koupit a nemusím se zadlužit. To bych přál všem návštěvníkům. Forum beru jako výzvu.

Při jeho otevření jste se tam proháněl na motorce. Chtěl jste se přiblížit normálním lidem?
Mně to nabídla manažerka Fora. Byl jsem tam ve společnosti primátora a generálního ředitele té firmy. Staré motorky mám rád, s bratrem jsme jezdili také na půllitru Jawa. Chtěl jsem, aby lidé viděli, že i kněz je normální člověk.

Poslední věc, jak postihla ekonomická krize církev?
Tu má církev po finanční stránce pořád (smích). Takže nic závažného jsme nezaznamenali.
Šimáček: Holky spaly zvlášť
Rozhovor s arciděkanem Miroslavem Šimáčkem bylo velice klidné a příjemné povídání.
Přeci jen z církevních hodnostářů vyzařuje určitý respekt a úcta.
Ale nebylo to povídání bez humoru. Například, když arciděkan dokazoval na příběhu, že i když je kněz bez dětí a rodiny, sám se necítí.
„Tenkrát na faře v Příchovicích jsem chodil pozdě spát. A když jsem se v jednu ráno procházel po faře a viděl tolik krásných mladých holek a kluků, jak tam spí, tedy odděleně se tam spalo, tak jsem si říkal, že nejsem sám.“
Musel vše uvést na pravou míru, aby se církev nedostala ještě do řečí.
Také jeho povídání o tom, jak se dostal k víře, bylo zajímavé. Každému z nás se při něm vybaví, jak naši rodiče diskutovali o všem možném mezi sebou a my jako děti jsme naslouchali a dle toho si vytvářeli i své názory. Byli jsme takovými soudci. Jednou jsme se v duchu přiklonili k mamince, jindy zase k tatínkovi.
Šimáček se přiklonil ve věcech duchovních ke své mamince.
Ke komu se přikloníte vy?