Středověká šibenice na vrchu u Větruše pro Ústečany žádná dramatická představení s oběšenci nepřinesla.

Popraviště nedaleko populární vyhlídkové restaurace – zámečku z roku 1897 – příliš oběšenců nepamatuje.

Šibenice bez poprav

Svobodné královské město Ústí mělo právo hrdelního soudu. Dle historika Vladimíra Kaisera však nebylo popraviště příliš využíváno.

„Ústí nemělo ani svého kata, město si ho muselo půjčovat odjinud,“ řekl Kaiser. Ve zlaté éře poprav mělo Ústí prý asi tisíc obyvatel, takže zde moc lumpů nebylo.

V ústeckých dějinách „uvízl“ jen jeden z kuriózních soudních případů. Tím byl proces se „zaklínači ďábla“ v roce 1771.

Ti se ke svým obřadům scházeli na Mariánské skále. Měli štěstí, že na konci 18. století již nebylo zvykem upalování, a tak se vše odbylo několikaměsíčními tresty nucených prací a udělením peněžitých pokut.

Snímek se zbytky ústeckého popraviště kolem roku 1925.

Cestou přes Ostrov

Podle jedné z pověstí vedla z centra města na popraviště podzemní chodba, aby kat nemusel vozit odsouzence na káře přes celé město.

Ve skutečnosti však odsouzení nejspíš putovali na popraviště přes ústeckou čtvrť Ostrov. Cesta na Soudný vrch je jednou z mála pamětihodností, které se po Ostrovu zachovaly.

„Byl–li někdo odsouzen k smrti, vedli ho přes město, skrz Bílinskou bránu, Ostrov a kolem dnešní Větruše na asi čtyři sta metrů vzdálené popravčí místo,“ řekl dříve k Ostrovu ústecký historik Václav Houfek.

Místo celé je opředeno mnoha pověstmi, ale dnes je téměř jisté, že v okolí zámečku Větruše nikdy v minulosti nestál ústecký hrad, který sem umísťovali kronikáři.

Popraviště bylo v roce 2006 revitalizováno. S rozpočtem téměř dvou milionů korun bylo provedeno obnovení kruhové stavby bývalého popraviště, které se poté stalo turistickým lákadlem.

Popraviště na Soudném vrchu je nyní využívanější než kdy dřív. Vyhledávají ho především turisté mířící na zámeček Větruše. Od něj je to na vyhlídku 400 metrů.