„Jeden motiv za druhým se mi objevoval před očima a byl přenášen na papír.

Od Sebuzína po Kamýk je roztroušena hojnost nejhezčích a nejvelkolepějších obrazů krajiny,“ napsal o Ústí do svého deníku.

Sám se ovšem v Ústí nenarodil. Přesto tu během svého života prožil dlouhý čas. Jak se s ním seznámil? Po studijním pobytu v Římě trpěl jistou fádností krajiny v okolí Drážďan.

„Příroda v mém nejbližším okolí se mi naproti tomu zdála chudá a beztvará,“ poznamenal si dál do deníku.

Až teprve cesta po Čechách v září 1834 jeho krajinářský talent oživila.

„Byl jsem překvapen krásou krajiny, a když jsem jednoho překrásného rána jel u Sebuzína přes Labe a okolí mi připomínalo italskou krajinu, vynořila se ve mně poprvé myšlenka, pročpak chceš hledat v širých dálkách, co můžeš mít ve své blízkosti,“ napsal si v deníku.

Stejně jako mnoho dalších umělců, z nichž někteří se k nám i přistěhovali, nadšeně objevoval zvláštní půvab severních Čech a obzvláště siluetu hradu Střekova, jíž mnohokrát zpodobnil.

Setkání s českou krajinou, kromě nových a silných podnětů, načas odválo i jeho touhu po návratu do Itálie.

České středohoří zaujalo v Richterově umění místo, doposud vyhrazené italské krajině.

„Nyní jsem se začal odvracet od italských pout a vzal jsem si k mému malířskému srdci české vesnice,“ napsal v dopisu Wilhelmu von Kügelgen. Čechy představovaly objev, jenž ho smířil s osudem.

Zanechal po sobě unikátní skycář, kde je načrtnuto nejedno místo, co dnes již neexistuje i nejvýznamnější obraz Střekova.

Ústečané jeho jméno už dnes neznají. Jako třeba Pavel Toman. Co ale znají, je právě ten obraz. „To jméno mi nic neříká,“ řekl Toman. „Obraz hradu s přívozem ale znám. To namaloval on?,“ divil se.

Naposledy Ludwig Richter navštívil Ústecko někdy kolem roku 1875. To však již kvůli oční chorobě nemohl tvořit. Až do této doby téměř každý rok přicházel, aby tu se svými žáky, či přáteli hledal motivy.

Jeho láska k české krajině a oblasti okolo Střekova se tak přenesla i na následující generaci umělců.