Skvělá nálada. Bídné počasí. Zlatý déšť za kloboukem. Placinka něčeho ostřejšího. Recese, a sem tam i poněkud roztodivná plavidla.

Tak by se dalo krátce popsat plavení jara z Ústí do Děčína.

Je první jarní den a leje jako z konve. Na jaro to zatím nevypadá. Sakra. Přesně tyhle myšlenky mě napadají, když zastavuji auto pod střekovskou skálou u zdymadel, kde už po sedmnácté mají sraz nadšenci, kteří poslední zimní den plaví do Děčína jaro.

Nečekal jsem tu ani moc lidí. Kupodivu jich přišlo docela dost, přes třicet. „Plavívalo se nás až 120,“ vzpomíná Jaroslav Drahoš. Na otázku, proč to vlastně dělají, mi tajuplným hlasem vysvětlil, že to za ně nikdo jiný neudělá. Inu, proč ne. Hlavně, že je čemu se smát.

Nej je z Olomouce

Pršet přestává jen zvolna. Stejně tak se scházejí plavci. Faux pas z největších je, že tu není „jaro“. Totiž pytel, vycpaný čímsi, co mu propůjčuje bachratý vzhled. Je na něm vyšitý nápis „jaro a strom“.

„Máte něco pro zahřátí?“ ptají se kolegové chlapíka v pruhovaném tričku, Františka Korela. „Slivovici,“ odpovídá lakonicky.

Nakonec se dává přemluvit a vytáhne roztomilou plácačku. Na mou otázku odkud pochází, prozrazuje, že z Olomouce. Zajímavé, odtamtud je nejlepší. Nakonec zjišťuji, že okolo Olomouce, na Libavé, sloužil na vojně, což nás zjevně spojuje.

Zajímavou debatu o detailech naší základní vojenské služby přerušují jakési dýchavičné zvuky. Zní to jako záchvat. Naštěstí to tak není. „Já jsem myslel, že tam má někdo astma, a oni nafukujou loď,“ uštěpačně komentuje situaci kdosi za mými zády. Musím se smát.

Je tu jaro

Konečně je tu jaro se svým nosičem. Zdržel se prý ve vlaku. Inu, to se stává. Tak ještě počkat, až propluje berlínská loď Ed Bull plavební komorou ve zdymadlech.

Následuje poučení Milanem Rosenkrancem, ideovým vedoucím akce, o vodnících a všichni vyrážejí skrze zdymadla na Děčín. Než proplují komorou, chce to asi patnáct minut času. Potom, hurá kupředu! Směr Německo!

„Ať žijí krásní blázni,“ napadá mě, než zmizí v dáli.