Typický je příklad páteční tragické smrti staré paní na železničním přejezdu u stanice Litoměřice horní nádraží. V té chvíli soutěžili o smrt celkem čtyři lidé.

Třem se smrt vyhnula, čtvrtému ne - zastavil na hodinu na přejezdu a na trati dopravu. A zaměstnal železniční inspektorát, dopravní policii i litoměřickou městskou policii a státního zástupce.

Soutěž o smrt

Strojvedoucí řídil v pátečním odpoledni osobní motoráček. Blížil se k litoměřickému hlavnímu nádraží. V ono odpoledne riskovali smrt na přejezdech celkem čtyři lidé.

Strojvůdce přijížděl k přejezdu, kde závory a blikající výstražná světla zvěstovala, že se blíží vlak. Před motoráčkem se objevili na přejezdu tři lidé. Strojvedoucí je naštěstí „rozhoukal“. Termín „rozhoukat“ znamená, že lidé reagují na houkání strojvůdce a rychle přeběhnou přes nebo uskočí – a zachrání si život.

Jenže o dalších asi sto metrů dál je další přejezd. Opět se závorami a blikajícím červeným světlem. Z obou stran stojí automobily a chodci a čekají, až motoráček projede. Náhle se objeví na přejezdu stará paní.

Na houkání strojvedoucího nereaguje. Že by byla hluchá? Šla klidně dál. Rychlobrzda nepomohla. Když motoráček zastavil, stará paní byla mrtvá. A řidiči aut nemohli více než hodinu přes přejezd.

Vlak může jet v místě tragické smrti staré paní rychlostí 50 km/hod. Ve skutečnosti jel jenom něco málo přes 20 km/hod.

Právě proto, že strojvedoucí věděl, že jsou před ním dva přejezdy, přes které chodí lidé, kteří se tváří, že nevědí, že stažené závory a svítící červená znamená, že se přes přejezd v té chvíli nejezdí ani nechodí.

Proto brzdná dráha motoráčku nebyla 400 m jako v případě, kdyby jel padesátkou, jak mohl, ale jenom 10 m. Ale starou ženu to nezachránilo.

„Když jsem přijel na místo, výstražné zařízení bylo ještě stále v činnosti,“ vzpomíná na páteční tragédii Petr Zimandl, vrchní inspektor, zástupce přednosty regionálního inspektorátu bezpečnosti železniční dopravy v Ústí.

Ocenil bleskovou spolupráci policie na organizaci dopravy a vyšetřování. Vše potřebné bylo vyřízeno do hodiny.

V posledních letech přišli na přejezdu o život tři lidé a ve všech třech případech to byly seniorky. Při tragédii v uplynulý pátek, 12. února 2008 a 2. června 2005 situace byla ve všech případech, až na malé detaily, totožná.

Dvě ženy zemřely odpoledne, jedna ráno. Jednou zastavil vlak po 10 metrech, podruhé a potřetí zhruba po 70 metrech.

Ve všech třech případech se jednalo o smrt pod koly osobních motoráčků. Ve všech třech případech byly na vině své smrti ženy.

Ve dvou případech 19. 3. 2010 a 2. 6. 2005 byli na přejezdech lidé, ti čekali, až přejede vlak. V obou případech seniorky vstoupily na přejezdy v okamžiku, kdy přijížděly motoráčky.

V případě smrti osmaosmdesátiletého seniora v neděli ráno v kolejišti nelze říci zatím nic jiného, než že šlo o dalšího „chodce“, který doplatil na chůzi po kolejích.

Podle policejního psychologa Josefa Kováříka jde o důsledky lidské lehkomyslnosti. Kdo si naivně myslí, že by problém vyřešilo lepší zabezpečení železničních přejezdů, se naprosto mýlí.

„Pokud není na přejezdu závora ani světelné znamení, ale jenom výstražný kříž, neznamená to, že člověk není povinen se zastavit (ať jde pěšky, v autě či v autobusu) a rozhlédnout se, než vyrazí na přejezd?

Pokud na přechodech pro chodce nejsou závory, znamená to také, že přechody jsou nebezpečné, když jezdí přes přechody více aut než přes přejezdy vlaků? Lidé se nesmějí chovat jako ovce, je to prostě o odpovědnosti,“ uvedl Kovářík.