Ve vzduchu je cítit nostalgie. Sálem chlumeckého kulturního domu se nese tiché švitoření plné starých vzpomínek.

Bývalí občané Tuchomyšle a okolních obcí si přišli zavzpomínat. Letos už po třicáté.

„Scházíme se pravidelně každý rok,“ říká Hana Procházková, jedna z organizátorů setkání.

Za což také při slavnostním zahájení přebírá ocenění. „Dělám to už deset let. Od doby, kdy jsem to převzala po manželovi,“ vysvětluje milá seniorka. Původně prý na srazy chodilo zhruba čtyřicet lidí. Dnes jich chodí kolem 180.

Ustoupili uhlí

Obyvatelé Tuchomyšle museli své domovy opustit v roce 1977. Ustupovali těžbě uhlí. Rozhořčení z nuceného stěhování ale necítí. František Došek, další z organizátorů setkání, hovoří o tom, že mu těžba vzala domov, ale dala práci.

„Dvacet pět let jsem pracoval v hlubinném dole, takže jsem to chápal. Byl jsem pro těžbu i za cenu stěhování,“ říká Došek.

Na krásnou ves vzpomíná s trochou lítosti, ale proti prolomení těžebních limitů by nebyl ani dnes. „Nějaké uhlí tam ještě je a lidé teplo potřebují,“ kalkuluje senior. Jedním dechem ale dodává, že dalších zaniklých obcí by bylo škoda.

Naopak Luboš Bouša by raději hledal alternativní zdroje energie. „V Tuchomyšli jsem se narodil a bydlel jsem tam až do konce. Slzy mám na krajíčku,“ vyprávěl dojatý obyvatel zaniklé obce.

Na Tuchomyšl vzpomínají dřívější obyvatelé jako na krásné místo, kde nic nechybělo a každý tam našel, co potřeboval. Většinu z nich nyní těší, že se oblast alespoň rekultivuje. Někteří dokonce věří, že by se zaniklé obce v oblasti jednou mohly vrátit na mapy.

„Sdružení občanů Vyklice již deset let usiluje o vznik nových Vyklic,“ říká Miroslav Tkadlec. Věří, že Nové Vyklice, které by měly v oblasti vzniknout, mají dobrý potenciál.