Tisíce knih poskládaných v regálech a další desítky publikací, které čekají na roztřídění. Je po sedmé hodině ranní a osm knihovníků běhá jak o život po studovnách a třídí a zakládá je do regálů.

Na jeden den se stávám „knihomolem“ v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem.

„Na vozíku jsou knihy, které právě vrátili čtenáři. Na nás je, abychom publikace rozdělili podle kódu a barevného proužku do správného regálu a na správný úsek tak, aby si čtenáři svou knihu zase mohli s přehledem najít. Pokud se spleteme a uložíme ji jinam, už se nenajde,“ vysvětluje úvodem knihovnice Pavlína Cipriánová.

Bloudím pořád mezi plnými regály

S první knihou, o vojenských letounech, bloudím asi osm minut po knihovně, než se mi podaří najít správný regál. O mnoho lepší čas nemám ani při dalších pokusech o zařazení publikací. V rukou třímám knižní tituly o biologii, psychologii, i knihy věnující se zdravé výživě.

Co kniha, to jiné místo a jiný regál. Bloudím v kruhu. Barevné označení ne a ne najít. Kde sakra je regál s pedagogikou. Nemám šanci tolik knih utřídit do desáté hodiny. Potřeboval bych na to několik hodin. Ty ale nedostanu.

To zbývající knihovníci s přehledem sobě vlastním a téměř najisto míří ke správným regálům. Vše se musí stihnout do desáté hodiny, kdy do knihovny přicházejí první čtenáři. Jde doslova o mravenčí a mnohdy dokonce pro někoho i detektivní práci.

„Čas od času tu bloudí každý. A to nejen naši brigádníci, ale i stálí zaměstnanci. Proto máme každý svůj úsek a knihy si před uložením roztřídíme podle kódů i barevných znaků,“ vysvětluje knihovnice Jana Exnerová.

Knihovna není nafukovací

S ní se posléze vydávám do skladů, kam je potřeba odvést v přepravkách několik knih. Jeden sklad je v Chabařovicích v objektu bývalého městského kina, ten druhý ve Vaňově. „Knih a časopisů máme už tolik, že se nám sem ani nevejdou, a proto publikace, o které není až tak velký zájem nebo jsou už staré a nepůjčují se, ukládáme do skladů,“ říká knihovnice Exnerová.

Ze skladů se vracíme zpět do ústecké knihovny. Hodiny ukazují za minutu deset a u dveří už postávají první netrpěliví čtenáři. Někteří z nich knihy jen přinesou a jiní si jdou půjčit další. Stále častěji ale přicházejí do studoven i studenti nebo senioři, kteří si publikace neodnášejí domů, ale čtou je přímo v knihovně.

V kanceláři mezitím Heleně Hájkové denně prochází několik desítek knih, ty podle specifického roztřídění knihovnice rozděluje na dvě skupiny, ta první je určena do regálů v čítárnách, druhá skupina knih poté putuje do skladů.

„Měsíčně mi rukou projde tisíce publikací. Než se ale dostanou do regálů nebo do skladů, musejí se správně zaevidovat a posléze opatřit bezpečnostním proužkem. Ten chrání knihu před odcizením. Bohužel i takové případy se stávají,“ vysvětluje knihovnice Hájková.

Koumáci se snaží knihy krást

Její kolegyně Pavlína Cipriánová k tomu podotkla, že knihovníci zaznamenali případy, kdy se čtenáři pokoušeli vynášet knihy přes bezpečnostní rám.

„Jednou se zase dvojice mladíků pokusila krást knížky tím způsobem, že jeden knihy vybíral a házel je z okna před knihovnu, kde stál druhý. Mladíků si ale všiml jeden ze čtenářů a upozornil na jejich nekalé jednání,“ popsala způsob krádeže publikací.

A důvod krádeže? Mladíci prý toužili po dražších knihách se sportovní tématikou a jelikož si je nemohli koupit, rozhodli se je odcizit. „Naštěstí ale knihy nemizí ve velkém. Jsou to především ojedinělé případy. Stejně jako jejich úmyslné poškozování. Čas od času přijdeme na to, že čtenář vytrhl stránku nebo ji jinak poškodil, ale nejde o velký počet,“ zdůraznila knihovnice.

S knihovnicí Janou Exnerovou se vydávám do suterénu. Slouží jako obrovský sklad knih a časopisů. Moderní regálové posuvné boxy připomínají státní archiv. Nic pro klaustrofobiky. Kam oko dohlédne, všude samé knihy. Ze skladu vede malý nákladní výtah přímo do ústřední půjčovny k obslužnému pultu, kde se knihovníci věnují čtenářům.

U skenerů evidují půjčené nebo vrácené knihy. Na monitoru se po projetí kódu z průkazky čtenáře dozví knihovník vše. I to, jestli čtenář nedluží poplatky nebo knihy. Evidence je přesná a nutná.

Styk s veřejností má na starost Stanislav Pečiva, ten denně vyřizuje desítky e–mailů od čtenářů. V nich se lidé především dotazují na novinky a ptají se, jestli je knihovna už má k dispozici. „U nás rovněž prodlužujeme výpůjční dobu knih. Pět dnů před uplynutí výpůjční doby automaticky počítač zasílá čtenářům upozornění, a to nejen na e–mail, ale i prostřednictvím sms zpráv,“ říká knihovník Pečiva.

Blíží se půl třetí odpolední. Ranní směnu knihovníků tak střídá ta odpolední. O tom, že knihovníci jsou zapálenými čtenáři, svědčí fakt, že ani Jana Exnerová si prý nenechá ujít téměř žádnou knižní novinku.

„Čtu hodně a moc ráda. Svou práci mám naštěstí i jako svého největšího koníčka a bez knih si nedovedu představit svůj volný čas a relaxaci,“ vysvětluje knihovnice. Podle ní by lidé neměli zapomínat na čtení. Zvláště mladí lidé, kteří kvůli počítačům a hrám už moc nečtou.

Trezor ukrývá knižní poklady

Státní vědecká knihovna v Ústí nad Labem ukrývá i poklad. A to v podobě historických vzácných knih. K nim se čtenáři hned tak nedostanou. Jsou totiž ukryty ve speciálním trezoru. Vzácné publikace odpočívají ve tmě a suchu a o stálé teplotě. Fotit? Ani nápad.

Až po dlouhém přemlouvání se k trezoru přece jen podívám. Z bezpečnostních důvodů si nasazuji bílé bavlněné rukavice a s knihovnicí Marií Tůmovou si mohu prohlédnout jeden z nejvzácnějších knižních exemplářů v ústecké knihovně. Jde o faksimile ze 17. století, svazek historických map a atlasů.

Trezor se nachází ve studovně výtvarného umění, právě tam velí knihovnice Tůmová. „Není moc čtenářů, kteří by měli zájem si prolistovat vzácné knihy z trezoru. Je to tak jeden člověk do roka. Takové knihy pochopitelně nepůjčujeme ani do studoven. A neexistuje už vůbec možnost, aby si z nich čtenáři něco kopírovali,“ vysvětluje knihovnice Tůmová.

Zatímco si prohlížíme vzácnou knihu, Pavlína Cipriánová si půjčuje můj služební fotoaparát a fotí. Jde jí to. Po pár minutách opatrně odkládáme několik kilogramů vážící historický atlas. Je to opravdový skvost. Podobných má ústecká knihovna hned několik. Odcházíme. Odkládám bílé rukavice a vracím se zpět do ústřední půjčovny k pultu.

Krb v posluchárně je jen kulisou

Ve studovnách panuje ticho. U stolů posedává mladík s kompaktním fotoaparátem a studentka. Oba jsou zabraní do četby a nezvanou redakční návštěvu ani nevnímají.

U historického krbu sedí knihovnice a bedlivě sleduje dění v místnosti. Prstem u úst dává znamení. Nemluvit hlasitě. Čtenáři mají nárok na klid a ticho. Čtou. Učí se. Zajímám se, jestli je krb funkční a jestli v zimě příjemně vytápí celou místnost.
„Otevřený krbový oheň v knihovně? To ne!“ zděsila se má průvodkyně knihovnou Pavlína Cipriánová. Krb je proto ve studovně jen historickou kulisou. Bohužel.

Že jsou „knihomolové“ vesměs nudní a šedí lidé? Opak je pravdou. Alespoň v Ústí nad Labem. Dokazují to právě pracovníci ústecké knihovny, se kterými jsem sloužil.