K zaniklému Ústí bezesporu můžeme připočítat i zdejší cukrovary. Společně pak dokázaly vyprodukovat až 400 tisíc tun cukru ročně. Cukrovary stávaly strategicky na břehu Labe, hned v dosahu přístavu na okraji Vaňova.

„Ústí nad Labem se v minulosti klidně mohlo titulovat nejsladší město Rakouska. Po několik desetiletí bylo totiž centrem výroby cukru v monarchii,“ píše ve své knize Ústecká nej Martin Krsek.

Trojice cukrových rafinerií vyrostla v letech 1882 až 1890. Dohromady vyprodukovaly největší množství cukru v českých zemích i v celém Předlitavsku. Většina této sladké produkce ovšem směřovala do ciziny, právě za pomoci zdejší rozvinuté lodní dopravy.

Kostkový cukr táhl nejvíce

První ze zdejších cukrovarů postavili na labském nábřeží v Pražské ulici během let 1882 až 1883. Jeho běžnou denní produkci činilo až 50 vagonů cukru, ročně vyrobil zhruba sto tisíc tun cukru.

Jeho produkce se skládala ze všech tehdy možných typů cukrového zboží. Homolí, krupice, moučky a krystalu. Naprostým šlágrem výrobního sortimentu pak byly cukrové kostky.

Tedy nepřekonatelný vynález, jenž na svět přivedl právě jeden z českých cukrovarníků. Kostkový cukr pak sklízel největší úspěchy především ve skandinávských zemích.

V dobách největší slávy zaměstnával cukrovar stovky lidí. V roce 1916 ale rafinerii notně poškodil obrovský požár. Dobové noviny popisují, jak oheň tavil zásoby cukru.

„Davy ústeckých obyvatel s hrnci a kastroly chamtivě nabíraly přepálený cukr kanoucí na břeh Labe z továrních kanálů a rour.“ Rafinérii se ale nakonec podařilo obnovit.

Ústí metropolí cukrové velmoci

„České země bývaly v minulosti cukrovou velmocí Evropy a Ústí nad Labem její metropolí,“ pokračuje v Ústeckých nej Krsek. „Přitom Ústecko vůbec nevynikalo pěstováním cukrové řepy. Proč tu tedy vzniklo krátce po sobě tolik obrovských rafinérií? Hlavní důvod tkvěl v uhlí.“

Právě uhlí se těžilo kousíček od Ústí. Rafinování cukru vyžaduje vysoké teploty. Z toho plyne také vysoká spotřeba topiva. Ročně byly cukrovary schopné spálit až na 60 tisíc tun uhlí.

Dalším lákadlem pro cukrovarníky bylo Labe. Cukrovary měly vlastní říční překladiště a přístavy. Lodě ve svých útrobách vozily jejich cukr do Hamburku a odtud do celého světa. Předním odběratelem byla Velká Británie, která s cukrem dál obchodovala. Cukr z Ústí však končil i v Americe, Africe a Asii.