Zbožňovaná Marlene Dietrich. Hvězdu z ní ovšem udělal Ústečan, dokonce rodilý. Její manžel Rudolf Sieber. S Marlene se seznámil až v Berlíně a vzali se roku 1923.

„Sieber tehdy působil v Berlíně jako asistent režie a pomohl své ženě k prvním menším filmovým rolím,“ řekl k tomu ústecký historik Martin Krsek, který vazby Marlene Dietrich na Ústí znovu objevil.

Siebera vždy provázela pověst elegána a krasavce. „Podíval se na mne a já jsem tomu nemohla uvěřit. Byl tak krásný. Okamžitě mi bylo jasné, že ho miluji,“ popisovala své setkání s ním Marlene.

Měli spolu dceru, Marii Rivu. Od té doby se pak oba mladí manželé oslovovali jako „mamka“ a „taťka“. Samozřejmě německy. Rodina pak jednou za čas navštívila domek Rudiho rodičů na Střekově, Maria tu dokonce měla svou postýlku.

„Uvádí se, že Marlene žila nějaký čas na Střekově, ale to není pravda. Město a rodiče svého manžela ale několikrát navštívila,“ upřesnil Krsek.

O jedné takové návštěvě se lze dočíst i v knize Bedřicha Rohana, Ústecký šoulet. Marlene tehdy navštívila představení v ústeckém divadle a způsobila tu velké pozdvižení. Divadlo bylo plné a lidé se pak na Marlene, velkou hvězdu, chodili dívat do foyeru.

Ústečtí historici se snažili zdokumentovat také Sieberovy postoje v předválečném období. Nakonec jej zařadili i mezi „zapomenuté hrdiny.“ Stal se součástí stejnojmenné výstavy ústeckého muzea. On i Marlene před Hitlerem emigrovali do Spojených států. Zde také přijali občanství.

„To byl pro nacistickou propagandu tvrdý políček,“ líčil Krsek. Fotografie, jak Marlene s imigračním úředníkem vyplňuje potřebné formality k získání občanství USA, prý málem nacistickému propagandistovi Josephu Goebbelsovi přivodila mrtvici. Alespoň se to tedy traduje.

Tou dobou už ale bylo manželství Marlene i Rudiho, jak mu ve Státech říkali, formalitou. Přesto spolu zůstali sezdáni celý život, tedy až do 70. let, kdy Sieber zemřel.

Sám Rudi se tu vypracoval na uznávaného producenta. Zemřel v Los Angeles v roce 1976. Marlene jej přežila o téměř šestnáct let, zemřela v Paříži, 6. května 1992. Československo a Ústí navštívila ještě jednou. V roce 1945, jako příslušnice armády Spojených států, v propůjčené hodnosti kapitána.