Tomio Okamura podepisoval svou knihu Český sen v knihkupectví ve Foru.

Hovořili jsme s ním o jejím vzniku, svém postoji k Ústí a ústeckým specialitám, jako je třeba lanovka na Větruši nebo hrad Střekov.

Přijel jste na autogramiádu do Ústí nad Labem, jaký je váš vztah k tomuto městu?
Já ho vlastně vůbec neznám. Přiznám se, že hodinu a půl před cestou jsem zapnul navigaci a nechal se vést. Nevěděl jsem, kam dojedu a kde skončím. Nechal jsem se překvapit. Jinak sem tedy občas jezdím do rozhlasu a ten sídlí v neuvěřitelně krásné vile. Na konci června jsem zase pozván do ústeckého rozhlasu a já se tam kvůli tomu moc těším. Taky mám rád Česko-saské Švýcarsko, líbí se mi okolní příroda. Naposledy jsem městem projížděl do Německa na slavnosti chřestu, který zbožňuji.

Cestou do Ústí projíždíte kolem úžasného protikladu středověkého hradu Střekova a moderních zdymadel, jak na vás tohle působí?
To je velmi zajímavá symbióza. Velmi pěkně to na mě působí, Česká republika vůbec má málo industriálních památek. Přitom i na Labi je spousta dalších zdymadel, vodáren a dalších staveb, které projektovali velmi známí architekti. To by bylo dobré zpřístupnit veřejnosti i školám, taková exkurze na místě udělá víc než tisíce slov.

Když se vám to líbí, co říkáte na to, že tam zavřeli na terase hradní restauraci?
Já samozřejmě nemůžu hodnotit, proč to bylo uzavřeno. Myslím, že naopak taková místa jsou potřeba. Ústí nemůže lákat historickým centrem a v návštěvnosti je na konci žebříčků. Ale nebyl jsem tam, takže nevím. Naopak, hrad s vyhlídkovou restaurací je cesta k rozvinutí turismu.

A co třeba lanovka z Fora, kde máte svou autogramiádu, na Větruši, další ústeckou dominantu?
Určitě, je to dobrý nápad. Tam, kde nejsou historické památky, je třeba lákání turistů stavět na podobných věcech.

Co vás pohnulo k sepsání, řekněme, pamětí?
Původně jsem knihu psát nechtěl, nejsem na takové spisovatelské úrovni, abych mohl psát nějaké paměti. Nicméně, když o tom se mnou mluvil můj dlouholetý kamarád Jarda Novák Večerníček, tak mi vysvětlil, že tam vůbec mudrovat o ničem nemusím. Prý stačí jen popsat můj život od seznámení mých rodičů až po cestu tam, kde jsem dnes. Úvahy prý necháme na čtenáři samotném.

Co na tom psaní pro vás bylo nejtěžší a co nejlehčí?
Ona ta kniha moc legrační není, název Český sen je dvojznačný. Ten život s těmi nástrahami, kdy jsem musel třeba do dětského domova, koktal jsem do 21 let, po současnou realitu, kdy jednám s politiky. Co říkají na veřejnosti, co v soukromí, je tam napsáno, kdo po mně chtěl úplatek. Je o tom, co musíme udělat, abychom se na světě udrželi.