Dnes má v jednom skleníku okolo 2000 sazeniček. Ke svému koníčku se dostal jen souhrou náhod a lidské zvídavosti.

První shnil

Začátek příběhu leží na konci padesátých let minulého století. Mezi všemožným kutilstvím a sběratelstvím si tehdy své fanoušky našly i pichlavé kaktusy.


„Pamatuju se na to přesně, dostal jsem od sestřenice k narozeninám jeden kaktus, který jsem postavil do tmavšího kouta a poctivě jsem ho zaléval. No samozřejmě shnil, ale mně to nedalo a začal jsem se pídit, proč se to stalo. A když jsem na to přišel, koupil jsem si pár nových sazeniček a začal si s tím hrát,“ řekl Hiekisch.

Pichlavý kroužek

Pak už to šlo ráz na ráz. Hiekisch v roce 1962 založil v místní části Neštěmice kaktusářský kroužek, který rychle získával nové členy. A tak, jak se navzájem podporovali i hecovali, zavrtávali se do nitra svého koníčku čím dál hlouběji.

„Dokud jsem měl doma patnáct dvacet rostlinek, tak jsem o nich věděl a měl je spočítané. Zato dneska? Vůbec nevím, může jich být okolo 2000,“ řekl pěstitel. Sbírka začala pomalu expandovat i mimo byt.

Až desítky metrů

Na zahradě vyrostl poměrně brzy skleník, který si majitel nechal po roce 1989 odborně zrekonstruovat.

Kaktusáři jsou svérázná komunita. Vzácné rostliny, které navíc dorostou výšky několika desítek centimetrů, se u nich cení i na desítky tisíc korun. Kdo má peníze, může si poměrně rychle vybudovat parádní sbírku, jenže pánové ze staré školy se tomuhle většinou brání.

„Pro mě tenhle koníček se stává z péče od semínek po vzrostlé rostlinky, piplám si je,“ uvedl Hiekisch. Péče je sice časově náročná, ale do rodinných poměrů pěstitele prý zas tolik nezasahuje.

„Kaktusy se naštěstí nemusí opečovávat denně,“ smál se ústecký pěstitel.

Času už má bývalý pedagog na chemickém učilišti poměrně dost. „Baví mě to víc, než kdybych ještě učil. Ne, že bych tu práci neměl rád, ale učni dneska nejsou co bývali. Na školu už nechodí proto, že by je práce zajímala, učňák na ně prostě zbyl,“ uzavřel Hiekisch. (čtk)