Obhajoval jsem to před kolegy a přáteli všelijak, ale pravda je jen jedna. Sám sobě lhát člověk nemůže.

Prostě jsem byl v tu chvíli slaboch.

Ten tragický den mám pořád před očima. Sedím u kamaráda Dana a povídám si s ním. Na stole leží sparty. Zabrali jsme se do problému hodně hluboko. Oba sáhneme po krabičce a zapálíme si.

Mluvíme dál. Najednou se Dan zarazí. „Nejsi ty náhodou nekuřák?“ povídá mi zčistajasna. Nevím v tu chvíli, co mu na to povědět.

„A jo… Jen mlsám. To zvládnu, jedno cigáro mě neporazí,“ blekotám hloupě. Pokrčil rameny s tím, že je to moje věc. No, neporazilo mě to. Jen ty receptory v mozku, co na nikotin reagují, se tetelily blahem. Já už méně. Další tři dny nekouřím.

Nedá se ale říci, že by mě absťáky nenavštěvovaly. Chuť na cigáro mě pronásleduje poměrně často, ale dá se to vydržet.

Co je ovšem horší, objevuje se vždy v těch nejpitomějších chvílích. Třeba při neskutečně zajímavém rozhovoru s kamarády nebo při sledování poutavého filmu. Nebo při práci.

Tedy ve chvílích, kdy člověk není ve střehu. To je přesně ten okamžik, kdy sahám po další cigaretě. „Hele, dej mi cigáro,“ povídám kolegovi. Ten se tváří nepříjemně a povídá. „Budeš jen naštvaný, nic nebude.“

Přitom nezapomíná zdůraznit, jak mu neskutečně lezu na nervy s těmi řečičkami o tom, že v celé redakci je kouření zakázáno.

Ukradnout cigaretu a schovat se na WC

Také mi připomíná kanadské žertíčky, kdy mu jeho tabák schovávám na těch nejhloupějších místech. Má sice pravdu, ale musíte uznat, že se tomu nedá odolat. Nejvíc k smíchu vždy je, když tam chodí z místnosti do místnosti a zuří. To se pokaždé mohu smíchy potrhat.

O den později se ho už neptám na nic. Chuť na cígo je tak brutální a já tak mizerně vyspalý, že si cigaretu beru bez dovolení a mizím na záchodě. Vysloveně si svou „mírku“ modravého kouře s rakovinoplodnými zárodky užívám. Že jsem ji šlohnul? No a co. Nebe mi kvůli tomu na hlavu nespadne.

Tak se to táhne asi měsíc. Cigáro si buď vysomruju nebo vypůjčím. Před manželkou to samozřejmě pečlivě tajím. Až do chvíle, kdy mi kolegyně otráveně poradila, abych si cigarety laskavě koupil svoje. Přece jen mi nikdo nebude můj zlozvyk dotovat.

Krabička v kapse, splíny v auťáku

A je to. Krabička Moonek stojí 62 korun. Kdy jsem si ji kupoval? Jednou v noci. Na pumpě. Nechce se mi totiž spát. Je jedna v noci a já jezdím po městě a přemýšlím u toho. O nesmyslech, samozřejmě. On ten splín padne občas přece na každého.

Když dojedu do Chuderova na točnu linkových autobusů, vyskočím z auta a kouřím. Když tak pozoruji, jak moonka pomalu ubývá a jak se kouř ve světle xenonů kroutí, už to dobře vím. Co? No, prohrál jsem.

Doma se se mnou nikdo nebaví tři dny. Manželka se vším tříská a děti mi připomínají slib, že už nikdy kouřit nebudu. Je mi to líto.

Jediné, čím se můžu uklidňovat, je vědomí, že jedna prohraná bitva ve válce nic neznamená. Je třeba přejít do obrany, poněkud se přeskupit, nabrat síly a zase zaútočit. Kdy to ale bude, nevím sám. Až zhubnu, třeba. Nebo až naprší a uschne.

Pokoušíte se také skoncovat s kouřením? Daří se vám? Máte nějaký fígl, jak překonat absťák? Napište nám vaše příspěvky níže do diskuze!