Jaké měla dětství?

„Byla jsem obyčejná holka. Od šesté třídy jsem hrála basketbal, ale v patnácti jsem s ním skončila. Přemýšlela jsem, co dál. O Vánocích 1974 jsem v TV viděla pořad o dobývání Nanga Parbatu,“ říká o životním zlomu rodilá Ústečanka.

Přihlásila se do horolezeckého oddílu Spartak a už v lednu si vylezla Starou cestu na Pevnost v Tisé.

„Popolézala jsem v Tisských skalách a přilehlých oblastech. V té době se utvořila skupina mladých lezců, kterou tvořili Jirka Slavík, Jéňa Souček, Honza Šimon a další,“ uvádí.

V roce 1978 se Hofmannová za přelezy na písku a ve Vysokých Tatrách dostala do Krajského reprezentačního družstva. „V Sasku jsme přelézali cesty obtížnosti i IXc, což byly v té době nejtěžší cesty na písku vůbec,“ vzpomíná. Celá 80. léta už strávila v celorepublikové reprezentaci.

Na řadu přišly vysoké hory. „Byl to logický krok. Po Alpách Pamír a po něm Himaláje. Do nich jsem jela poprvé na Šišu Pangmu, kterou se mi podařilo hned napoprvé vylézt,“ říká lakonicky o svém vylezení nepálské osmitisícovky.

Vysokohorské expedice nejsou levnou záležitostí, jedna vyjde na 150 tisíc korun i víc. Hofmannová si na ně vedle své tehdejší práce ve spojích přivydělávala výškovými pracemi.

Zážitky z hor nejsou jen pozitivní. „Na Badile jsme dělali první ženský a zimní přelez anglické cesty. Nahoře jsme chytili špatné počasí, čekali na nás kamarádi. Při sestupu však jeden z nich prošlápl převěj a udusil se na laně,“ líčí hrůznou událost.

Po převratu zkusila podnikání. „Po revoluci jsem šla na volnou nohu. 4 roky jsem dělala výškovky, pak jsem si otevřela vlastní prodejnu se sportovním vybavením,“ vypráví o podnikatelských počátcích. To vydržela další 4 roky, dokud za ní v roce 1997 nepřijel Jindřich Hudeček, zda by se nepřipojila k jeho síti Hudy sport. Hofmannová nabídku přijala.

Co dál? Loni vylezla na Čo Oju, šestou nejvyšší horu světa. „Chtěla jsem skončit, ale vzhledem k tomu, že jsem na tom dobře, tak toho ještě nenechám,“ říká s tím, že by se ráda podívala na Aljašku.