Honza zabil dva lidi. Na silnici. Musí to být?

Třicetiletý Marek odjížděl na služební cestu. Svou manželku a dva syny odvezl z hlavního města, aby tam nebyli sami.

Žena s dětmi vyrazila na procházku.

Šli po chodníku, když do nich vrazil opilý, zfetovaný 25letý řidič.

Mladou maminku a jednoho syna zabil na místě. Markovi se během pár vteřin zhroutil celý svět. Chtěl zemřít. Dnes pomáhá podobně postiženým lidem a snaží se o prevenci díky projektu (NE)zvratné osudy.

Nejhorší zpráva jeho života

„Na okamžik, kdy jsem zvedl telefon a dozvěděl se nejhorší zprávu života, si pamatuji do detailu,“ vzpomíná Marek Novák a v očích má neuvěřitelně křehký a přitom odvážný výraz.

„Jel jsem v autě s klavírním triem na koncert do Kanady. Zazvonil telefon a já viděl, že to je číslo rodičů manželky. Už jen to, že volají oni, mi přišlo podivné. Když jsem se dozvěděl tu šokující zprávu, nechtěl jsem věřit. Neustále jsem sám sebe přesvědčoval, že to není pravda, že to je žert. Poté jsem několikrát volal zpět a chtěl jsem k telefonu další a další lidi, aby mi to potvrdili.“

Bohužel to byla realita a Marek Novák se musel začít smiřovat s ránou osudu, která se nedá zdravým rozumem pochopit. Tehdy 30letý šťastně ženatý mladý muž, který žil doposud spokojeným životem se svou ženou a dvěma dětmi, se ihned dopravil zpět do Prahy.

Raději zemřu, než žít bez nich…

První dny a týdny po nehodě jakoby Marek nežil. Společně s jeden a půl ročním synem, který řádění zfetovaného řidiče přežil, žili u rodičů manželky.

„Každý den jsme chodili na místo nehody. Každý den tam hořely desítky svíček, ležely desítky plyšových hraček a my si neustále říkali – proč?! Kolem chodil mladší syn, který absolutně nevěděl, co se děje, protože všichni okolo plakali. Nikdo jsme nevěděli, co a jak dělat a hlavně jak se s tím vyrovnat. Museli jsme zařizovat ty nejnutnější věci. Do toho téměř každodenní šetření kriminální policie, výslechy,“ znovu oživuje vzpomínky Marek a dodává, že se mu čím dál méně chtělo žít.

„Nad myšlenkou vzít si život, jsem uvažoval dlouho. Pokud se člověku nic zásadního nestane, tak kroutí hlavou, když slyší o sebevraždě. Poté co vám ale tragicky zemře polovina rodiny, je naprosto normální, že se člověk dostane i k této myšlence. Jenomže je tady ještě mladší syn a nikdo z nás nemá právo brát komukoliv život, ani sám sobě.“

Od tragické nehody uplynuly dva roky. Synovi jsou dnes téměř čtyři a svou maminku stále nosí v srdci.

„Pravidelně chodíme na hřbitov. Vždy malému říkám, že tam maminka s bráškou spinkají a jejich duše jsou v nebi. Věřím, že se jednou znovu setkáme,“ říká s plachým úsměvem Marek a dodává, že jeho malý synek zpracovává nehodu po svém.

„Nedávno se mě zeptal: Tatínku, když půjdeme na silnici a necháme se přejet autíčkem, setkáme se s nimi?“

Čas je ten nejlepší lékař

Podle Marka Nováka chce vše svůj čas. Přestože tyhle rány nikdy bolet nepřestanou, člověk se s nimi prý žít naučí. Nejdůležitější je komunikace.

„Mám prosbu ke všem lidem, kteří znají někoho, komu zemřel nejbližší člověk. Prosím, mluvte s ním! Čím více si lidé povídají, tím je to lepší. V prvních dnech a týdnech o tom člověk mluvit nedokáže, ale poté ano. Je důležité takto zraněného člověka vyslechnout. Několikrát se mi stalo, že lidé, které jsem dobře znal, raději přešli na druhý chodník, aby se mnou nemuseli komunikovat. Nemám jim to za zlé, protože nevěděli, jak se zachovat. Ale stačilo by jen podat ruku a říci, drž se, jsem s Tebou!“

(NE)zvratné osudy jako terapie

Marek se se svým osudem popral a zapojil se do projektu ministerstva dopravy a Českého sdružení obětí dopravních nehod (Ne)zvratné osudy. V něm, společně s dalšími lidmi, jezdí za studenty posledních ročníků středních škol a učilišť a vypráví jim o svém životním příběhu. I tím se snaží snížit nehodovost na silnicích. Mladí lidé ve věku sedmnácti až devatenácti let totiž patří mezi rizikovou skupinu.

„Pokud by mělo mé vyprávění komukoliv pomoci v jeho rozhodnutí na silnici, má to smysl. V mém případě byly na vině drogy. Pervitin. Studenti středních škol jsou ve věku, kdy jsou návykovým látkám nejblíže,“ říká Marek a jednou větou dodává, že pro některé studenty je jeho vyprávění šokující.

„Ještě jsem nebyl ve třídě, kde by neplakali. Několikrát se mi také stalo, že někdo odešel. Vím, je to těžké téma. Ale jak poté studenti v anonymních dotaznících uvádějí, dává jim to mnoho.“ Vyprávění svého příběhu studentům není jednoduché ani pro Marka. Někdy i on sám musí na chvíli přestat, aby se nerozplakal, a pokaždé si říká, že by se zákony v naší zemi měly změnit.

„V mém případě nehodu zavinil člověk, který byl několikrát trestaný, nikdy nevlastnil řidičské oprávnění a byl pod vlivem alkoholu a pervitinu. Odsoudili ho na pět let. Pokud by byl viník „jen“ pod vlivem alkoholu, horní hranice trestu by byla osm let. Bohužel, byl pod vlivem návykové látky – pervitinu, a to mu posloužilo jako polehčující okolnost.

Soud ho nazval nebezpečnou osobou pro společnost, ale nikde nejsou zákony, které by nás od těchto lidí chránily. Z pohledu pozůstalého k němu absolutně nic necítím a jakákoliv výše trestu mi stejně nejbližší nevrátí. Z pohledu slušného člověka, který chce žít ve slušné společnosti, se ale bojím dne, kdy bych měl někoho takového potkat. Pokud se nezmění trestní zákoník, bude se nás bát více a více.

Strašné. Zabil jsem dva lidi!

29. prosince 2004 se Jan Hamr s rodinou vydal autem na chalupu. Krátce po vyjetí z Chotěboře směrem na Ždírec nad Doubravou se při předjíždění nákladního vozu s přívěsem čelně srazil s vozidlem, kterému svítilo jen pravé obrysové světlo.

Seděli v něm manželé předdůchodového věku. Janu Hamrovi, jeho ženě a dvěma dětem se nic nestalo. V druhém voze zemřela spolujezdkyně a řidič se těžce zranil. O život bojoval tři čtvrtě roku, nakonec prohrál.

Jana Hamra soud odsoudil na dva roky s podmíněným odkladem na tři roky a zákazu řízení motorových vozidel také na tři roky.

„Bylo to hrozné. Měl jsem jednoznačně za to, že vinen je ten, kdo tak lehkomyslně nesvítil. Vinu jsem ale nesl já. Byl jsem s vozem tam, kde jsem být neměl. V jeho polovině. Pochopil jsem, že právo a spravedlnost si nejsou mnohdy blízko a se svým obviněním se smířil. Ale na situaci to nic nezměnilo. Dva zmařené životy nikdo nevrátí. Ani jedna z obětí nebyla připoutaná bezpečnostními pásy. Věřím, že kdyby se připoutali, dnes by tu byli!“ vzpomíná na osudný den Jan Hamr a dodává, že rodinu pozůstalých s odstupem času kontaktoval.

Jednomu ze synů oběti napsal dva dopisy. „Záleželo mi na tom. Chtěl jsem říci, že jsem to neudělal úmyslně, že to bylo i pro mne strašné neštěstí. Nabízel jsem pozůstalé rodině nějakou pomoc, třeba přímou, fyzickou nebo v rámci svých možností i finanční. Ovšem zůstalo to bez odezvy, což chápu.“

Tváří v tvář se Jan Hamr se synem obětí setkal až u soudu. „Mohl jsem mu vyjádřit omluvu přímo. Když jsem se s ním loučil a podával mu ruku, neodmítnul ji. Nesmírně jsem si toho vážil. Ne snad, že bych si myslel, že mi odpustil, ale byl to pro mne velký krok kupředu.“
Tři měsíce po nehodě přišla další rána. Dceru manželů Hamrových porazil autobus MHD na přechodu pro chodce. I ona dlouho bojovala o život. Tuhle partii ale nakonec vyhrála.

Pomáhám. Je to můj osud

I Jan Hamr se zapojil do projektu (NE)zvratné osudy. Byl dokonce jeden z prvních lidí, kteří se přihlásili.

„(Ne)zvratné osudy jsem uvítal. Naplňuje se tak mé předsevzetí, které jsem si dal ještě před samotným soudním řízením. Chtěl jsem jakýmkoli způsobem zmírnit lidské utrpení. Nevěděl jsem kde, ani jak. Měl jsem představu, že bych svou snahou mohl předejít dalším neštěstím, nehodám. Když mě koordinátorka projektu žádala o spolupráci, neváhal jsem ani vteřinu. Věděl jsem, že to nebude snadné, ale šel jsem do toho. A tak chodím do škol hovořit se studenty o svých zkušenostech, abych v nich vyvolal jejich vlastní zamyšlení nad hodnotami lidského života. A studenti? Jsou prima. Měl jsem představu, že budu vstupovat do „jámy lvové“, ale není to tak. Jejich pozornost, vnímavost, ohleduplnost a dokonce blízkost je to, co po celou dobu v našich kroužcích vládne. A já jsem jim za to nesmírně vděčný. Znamená to, že jim má zkušenost snad něco dá. Pro mne samotného je každá taková chvíle dalším krůčkem v putování za vnitřním klidem,“ říká Jan Hamr.

ZPRACOVALA ZLATA BIEDERMANNOVÁ