Společnosti vlasteneckých přátel daroval roku 1843 více než tři sta obrazů a tak umožnil vznik Národní galerie. Býval také prvním etnografem a zeměpiscem Ústecka.

Dokonce se stal dvorním lékařem arciknížete Karla a prošel s ním celé napoleonské války. Získal díky kontaktům na císařském dvoře ve Vídni jmění a to pak použil k vlasteneckým účelům.

Jmenoval se Josef Karel Eduard Hosser.

„Jeho dar se stal základním pilířem sbírek vznikající české Národní galerie. Nikdo před ním ani po něm už nevěnoval českému národu podobně rozsáhlou kolekci výtvarných děl tak značné umělecké a historické hodnoty,“ řekl o něm ústecký historik Martin Krsek.

Tento vskutku velkorysý Hosserův dar tvoří podstatnou část sbírky starého umění Národní galerie až do dnešních časů.

Teprve až tento dar proměnil sdružení nadšenců ve skutečnou Národní galerii s vlastním sbírkovým fondem. Dar o to cennější, že ho věnoval ještě za svého života. Chtěl, aby se jeho sbírka stala „… užitečným společným majetkem národa, k němuž náležeti jest mu pýchou,“ jak o tom napsal.

Josef Karel E. Hosser
Narozen 30. ledna 1770 v Ploskovicích
Jeho otec se stal správcem už zaniklého zámku ve Svádově, zde Hosser prožil dětsví
Býval lékař, zeměpisec, národopisec a botanik, sběratel a znalec umění, vlastenec
Studoval v Praze práva a lékařství
1800 osobní lékař arciknížete Karla
1843 věnoval Národní galerii 300 obrazů
Zemřel 22. srpna 1848 v Praze

Výtvarná díla od něj naplnila obrazárnu ve Šternberském paláci. Nachází se v něm olejomalby z 15. až 18. století. Mezi nimi vynikají díla holandských mistrů a obraz podepsaný samotným Rembrandtem.

Je smutné, že zrovna tento obraz byl odhalen jako dobový padělek jednoho z Rembrandtových žáků. To ovšem Hosser nemohl tušit. Z domácích koryfejů umění pak jeho kolekce zahrnovala malby Karla Škréty, či Grunda.

Tím ale Hosserův příspěvek do národní sbírky umění neskončil. Věnoval totiž galerii 6000 zlatých na další nákupy umění.

Galerie pak na oplátku projevuje svůj vděk tomuto mecenáši tím, že mu věnovala v obrazárně zvláštní kabinet ve stylu první poloviny 19. století.

Učenec ale nesponzoroval jen Národní galerii. Sbírkou minerálů a nemalou finanční částkou podpořil také budoucí Národní muzeum i mnohé další vlastenecké instituce. Angažoval se i ve vlasteneckých spolcích. Ve svém testamentu Svádovu odkázal značné peníze na podporu školy.

Zvláštní mecenášově přízni se ovšem Ústecko, kde právě ve Svádově prožil dětství, těšilo vždy. Studoval jej coby zeměpisec a etnograf. O Ústecku pak sepsal vůbec první všeobecné vlastivědné dílo v historii regionu.