„Z Myanmaru jsem do Malajsie utekl v roce 2003, má žena tam musela vydržet ještě o čtyři roky déle,“ vyprávěl devětačtyřicetiletý Ngun Peng Siakhel.
„Nedalo se tam vydržet, protože vojáci chodili několikrát týdně, odvedli nás třeba na dva dny pryč, abychom pracovali pro ně. Nedávali nám žádné jídlo, ani peníze,“ vysvětlil Barmánec. Ten tak přicházel o možnost vydělat si na vlastní živobytí.
Když vojáci zjistili, že Siakhel utekl, nutili za něj pracovat jeho manželku. „Musela jsem čekat, až dcery trochu vyrostou, abychom cestu do Malajsie zvládly. Odešla jsem, když bylo dcerám osm a šest,“ vyprávěla dvaačtyřicetiletá Far Hliang Siakhel.
Ani v Malajsii ale rodině nebylo nejlépe, protože tam byli nelegálně. I tam trávil Ngun Peng Siakhel mnoho času ve vězení, stejně jako v rodné Barmě. „Zavřou vás klidně i za to, když nenahlásíte, že máte doma návštěvu. Než se nadějete, trávíte týdny ve vězení,“ popisoval tamní situaci azylant.
Do Předlic se rodina dostala díky UNHCR – Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a přesídlovacímu programu ČR. „Mám se dobře,“ předvedla Far Hliang Siakhel, co už se naučila při hodinách češtiny.
Kromě předlického Integračního azylového střediska toho Barmánci zatím moc neviděli. Nestihli ještě ani ochutnat poctivou českou kuchyni. „Ochutnali jsme zatím chléb a salám. Moc nám chutnalo,“ smáli se azylanti.
