ŽILI V ÚSTÍ: Kníže uhlobaronů začal od píky

Když v polovině 80. let minulého století do Ústí zavítal na návštěvu Karl Petschek z New Yorku, do jeho rodném domě, tehdy ovšem Domu pionýrů a mládeže, uvítala ho jeho ředitelka.

Za to dostala na popud KSČ důtku. „Poučte ředitelku, že tyto návštěvy nejsou žádoucí!“ zněla.

Není divu. Karl je totiž potomkem Ignaze Petschka, prvorepublikového knížete mezi všemi uhlobarony. „Kdyby se před válkou sestavovaly žebříčky nejbohatších podnikatelů republiky, na prvním místě by bylo právě jeho jméno,“ vylíčil jej Martin Krsek, ústecký historik.

Petschkův příběh si přeje zažít snad každý podnikatel.

Začínal jako „cesťák“ s uhlím a skončil jako šéf konzorcia, jež ovládalo polovinu uhelného průmyslu v Evropě. Jaká byla jeho cesta na vrchol? V sedmnácti pracoval coby student v Pražské bance.

Jelikož se osvědčil, nadřízení jej poslali na výpomoc k velkopodnikateli Jákobu Weinmannovi, jenž pro banku řídil velkoobchod s uhlím.

I Weinmann byl mimořádně talentovaným židovským obchodníkem a jako takový se brzy osamostatnil. Právě on mladého Petschka zaměstnal jako svého obchodního cestujícího.

Až přišel rok 1880. Tehdy se Petschek v uhlí zařídil sám pro sebe. Založil si firmu, jíž pojmenoval Petschek - Aussig. Po nějaké době se kapitálově spojil s Anglobankou a do konce 19. století už vlastnil polovinu hnědouhelných dolů na severu Čech.

„I v roce 1900, kdy české uhlí prožívalo odbytovou krizi, se dokázal na trhu prosadit. Úspěch v exportu zaznamenal s novinkou - z méně hodnotného uhlí lisoval brikety,“ připomenul před časem jeho progresivní podnikatelské metody ústecký archivář Vladimír Kaiser.

Užíval i další nové obchodní postupy, třeba komisní prodej uhlí. Jinými slovy, sám nekupoval od těžařů uhlí na sklad. Pouze ho za provizi, nebo s přidanou marží, prodával ve své síti filiálek. Tak minimalizoval náklady i případné ztráty a maximalizoval zisky. Až později skupoval hnědouhelné doly.

V Praze jeho bohatství připomíná mohutný Petschkův palác. I v Ústí po sobě zanechal kníže uhlobaronů významné stopy. Třeba palácové vily a několik veřejných budov, jejichž stavbu sponzoroval. Třeba rodinnou vilu v novorokokovém stylu.

Dnes patří městu a magistrát ji užívá jako obřadní síně ke svatbám. Za jeho peníze v nemocnici vznikl i dětský pavilon, nebo nový pavilon v dělnické ozdravovně v Ryjicích.

V mecenášství přitom trochu soutěžil se svým původním šéfem a později konkurentem Weinmannem. Prý se neměli moc v lásce a povídá se, že když v ústecké synagoze dal Weinmann do církevní sbírky pětistovku, dal Petschek tisícikorunu.

O tom, jakým byl Ignaz Petschek člověkem, vypovídá i to, kolik měl na svém pohřbu roku 1934 lidí. Přijely jich tisíce z celé Evropy. Mezinárodní rychlík z Německa kvůli tomu udělal v Ústí mimořádnou zastávku. Petschkovo finanční impérium ale mělo krátkého trvání. Nejprve ho zabavili nacisté a zbytky komunisté. Doposud jej překonal jediný člověk, Petr Kellner.