Mezi asi deseti stánky se proplétají debužírující lidé, případně jen ti, co zašli, lidově řečeno, „na čumendu.“ Vítám vás na prvním ústeckém vinobraní.
Také asi poslední, napadá mě. Pořádá ho totiž SZSP v rámci své volební kampaně. Mezi nimi se neobratně „motá“ moje maličkost. Chvíli jen tak závistivě pokukuji s vyschlým hrdlem po ostatních.
V pracovní době se prostě pít nemá a já tu jsem kvůli tomu, abych do sebe nasál zdejší atmosféru a ne několik litránků ušlechtilého „alkahólu“.
Jenže sluníčko praží, a tak je po dobrých úmyslech veta. U žernoseckého stánku si kupuji kelímek červeného burčáku. Skvělý byl. Je tu zastoupen Mělník nebo Moraváci.
Nabídka je solidní. Frankovka, Zweigeltrebe, Cuvée. Ryzlink a další. Mám chuť vyplenit peněženku.
„Prý vinobraní, tady se vždycky pěstovalo pívo,“ bručí naopak takový podivný vágus. „Tady víno nemá tradici, to spíš na Moravě. Tady jsou Čechy.“
Ale to se plete, napadá mě okamžitě. Tady se víno pěstovalo vždycky. Tedy až do doby, kdy sem odkudsi doputovala vínomorka, což bylo v letech 1902 až 1906 a místní měštěníni měli, tak říkajíc, „po žížalkách.“ Dodnes se tu na svazích dají najít zplanělé zbytky révy.
Víno to podle dobových zápisů bylo prý vyhlášené v celé střední Evropě. Dokonce mi kdysi Vladimír Kaiser z ústeckého archivu vyprávěl, jak s ním defenestrovaný primas Jan Arnošt Schösser z Emblebenu zaplatil Sasům za oltář.
Ti víno vypili, místo aby ho prodali, a tak neměli ani umělecké dílo, a ani to vínko. „Pak chtěli peníze, ale to už měli smůlu. Ústí přeci již zaplatilo,“ smál se Kaiser.
Po náměstí se potuluji v pražícím slunku ještě hodinu. Sem tam mlsnu klobásku, občas cmundu nebo šunčičku. Začíná to být celkem nuda a práce nepočká. Jdu!
