Kupodivu, na místě je Ústečanů poměrně dost. I mé škodolibé očekávání ohledně slibovaných atrakcí, totiž, že tu bude maximálně moknout pár posmrkávajících stánkařů s mizernými buřty, se jaksi nepotvrzuje.

Na pódiu vyhrává historickou hudbu parta muzikantů s nečekaným elánem. Bubeník Filip Tománek, navzdory chladu a všudypřítomnému mokru, do svého nástroje mydlí svlečen do půli těla. „On je zvyklej, už vydržel i horší akce,“ ujišťuje mě později jeho kolega Štěpán Honc.

Na to neříkám nic. Jen se rozhlížím po něčem k občerstvení. Jan Vrba, provozující tu restauraci, mi nabízí svařené vínko. Nemůžu, tak si musím dát v té zimě limču a palačinku.

Rozhlížím se po okolí. Je to komické, pod každým stánkem, ať už s občerstvením, nebo ódéesky, tuhle akci totiž pořádá, se tísní diváci.

Procházím okolo Jana Řeřichy, náměstka ústeckého primátora, zklamaného počasím, ale přesto odhodlaně plnícího děckám nafukovací balónky, ke stánkům platnéře Antonína Děkanovského.

Chvíli se kochám normanskými helmami, vikingskými, normanskými, případně šlapem a šalířem, potěžkám si kord s mečem a dýkou. Hezké.

„Kolik by mě stál ten kord,“ vyzvídám po něm. „Čepel se dá koupit, na meč okolo dvou tisíc,“ říká mi. „Ale já se tím nezabývám, jsem skutečně jenom platnéř,“ odpálkoval mě děčínský řemeslník ve vší slušnosti. Škoda.

O chvilku později už pokukuji po střízlíkovi v irském kroji, bušícího do podkovy na kovadlině. Mezitím déšť zesiluje. „Mizerné počasí,“ prskám.

„Pravé skotské,“ odpoví mi a pokračuje v práci. Nepřu se. Ono je to ostatně jedno, irský kroj a skotský kilt vypadají takřka stejně. O chvilku později mi už kovář, který se představil jako Lukáš, pózuje pro fotečku.

Navzdory dešti i kalužím se vhrnuly na plochu šermíři ze skupiny Řád černých rytířů, zakovaní do gotických plechů. Řežou do sebe sekerou, obouručním mečem a dalšími nástroji, vhodnými k proseknutí helmice i s lebkou, skrz zuby, až k hrudníku.

Chlapíci se statečně válí v loužích a pokračují ve vystoupení dokonce i když se holá zadnice jednoho z nich rozhodne vykouknout skrz obří „skobu“ v gatích na diváky.

Déšť ovšem sílí a lidé se pomalu sbírají k odchodu. Šermujícím dětem a historickým tancům už přihlíželi jen ti nejvěrnější a nejodolnější. Škoda, rozhodně je na co se koukat. Z Větruše odjíždím promočený na kost po čtvrté hodině.