Ale to bylo v dobách, kdy lidi ještě směli přemýšlet, a tak je zpěv bavil. Dokonce si i prozpěvovali. A nebyly to žádné kupředu-levá častušky ani „Partaj partaj über alles“.

Ale od té doby, co prý obyčejný člověk už nedokáže ani vidět ani myslet, protože žije v demokracii, a myšlení za něj obstarávají různobarevné pěvecké sbory „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, změnila se i pravidla zpěvu. A ta solmizují Re-de-mi..

To máte tak, rok jsme čekali na obnovu jednoho parku. Za 80 milionů. Hezky a transparentně. Za zvýšení zeleně i aktivity největších plic města. Brusel byl nadšený, občan méně, bagry a úřední šimlík se ujali Re-vitalizace parku.

Zeleň tak mohutně ustoupila kruhovým objízdkům okolo dvanácti nesmylných kašen, zmizelo množství tisů, přibyly atrakce. A obdarovaný občan tiše konstatoval, že místo revitalizace tady celý ten rok probíhala tvrdá De-vitalizace zeleně. Která spolkla 80 mil.

Kdepak je jim konec? Naštěstí máme slíbenu oranžovou záštitu: „Jsme tu pořád s vámi!“ – a namodralé sliby o transparenci. Transparence jsme se dočkali.

Park je průhledný od Palachovky až k poliklinice. Jen jasná čísla o hospodárné liposukci parku pořád chybí. Nikdo, kromě hnědo-modré fejsbukové skupiny Ústí nad Labem, netvrdí, že je tu něco kách, ale přeci jen. Dokud ta čísla nezazní, pořád uprostřed vyhublého parku může občana napadnout, jestli ta Re- potažmo De- není taky Mi-vitalizace. Mi, mně? Komupak?

Jaroslav Achab Haidler, ředitel Činoherního studia